Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 dní v Nepálu - 6.

11.5.

Rano po osme zvedame zadky a jdeme se najist. Po devate hodine jsme uz na ceste. Dnes nas ceka 1100 vyskovych metru. Takze se samozrejme musi okamzite jit vzhuru, ale po tom vsem uz to neni nejak megadrasticke. Krajina je velmi hornata, vyhledy epesni a uz zadne stromy jak sme se dostali nad hranici 3500 metru. Mijime nejakou vesnici a pak po dalsi hodine Hindu cave, coz je jakasi ohromna jeskyne, spis ohromny previs, pod kterym byl udajne driv hotel. Pak dalsi skvele hory, ja kdybych mel kridla, tak litam, bohuzel sem omezenej gravitaci a absenci kridel. Stale nahoru a nahoru az do Machapuchare BC, coz je zakladni tabor pouze teoreticky, protoze Machapuchare (6997) je svata hora a nikdo na ni nesmi lezt. Pijeme caj. Zacinaji se valit mraky a vypada to hodne dobre. Tak to ma asi byt v Himalajich. Po hodine zacina prset, tak nasazujem plastenky a zakryvame batohy, dokonce i kroupy uz padaji, k tomu husta mlha, viditelnost miziva, tak  padesat metru. Na chvilku se nam z mraku zjevuje Machapuchare. A pak uz konecne dorazime do Annapurna BC. Sedime v restauraci, kde je Americka zena (nakonec zjišťujeme, ze je to Anglicanka a jmenuje se Niky) a taky tam je prekvapive i Polka Eva s Anglicanem...ktere jsem pred sto lety potkali v Muktinah. Vsichni jsou veseli. Zmakli sme to. V restauraci je pod stolem horak, tak je teplicko. Zitra nam to samozrejme nezapomenou nauctovat. K obedu tradicne brambory, jaci syr a vejce. Dobra draha porce. Dohadujeme se, ze se potkame jeste v Pokhare na steak. Clovek jak stale nekam jde, vlastne bud nahoru anebo dolu, tak je posedlej jidlem, energeticke vydeje sou opravdu ohromne. Nebyt Tima, ktery je velky jedlik, byl bych daleko hubenejsi nez sem ted, protoze sam bych se tolik na jidlo nestavoval. Probiha pratelska debata. Eva pracuje v pojistovne a Nick take. Potkali se v UK a pak jim bylo nabidnuto, ze muzou jet na rok pracovat do Australie, kde se po roce rozhodli zustat, protoze co taky delat v UK, ze ano. Chteji tvrde makat pet let a pak se prestehovat na Novy Zeland, koupit si nejakej pozemek nekde, k tomu stado krav a nak si proste uzivat pohody a uz se nehonit s nakejma pojistovacima podvodama. Americko anglicka zena Nicky pracuje s postizenymi lidmi. Je to uzasny vecer. Davame si vsichni dhal bhat a pak si ze me a Tima delaji srandu, ze spime spolu, ale ze to nikomu nereknou a vse zustane tady nahore v Annapurna BC. Hrajeme i par particek karet, ale vetsinou se keca. Ewa s Nickem nemaji deti, potkali se vcelku pozde, tak se rozhodli je nemit a kdyby chteli vzdycky si nejakou interakci s detma najdou, treba jako dobrovolnici v Africe, kde muzou ucit decka anglicky. Okolo devate zalezame pod vlhkou perinu a na vlhke prosteradlo. Vedle v pokoji nekdo zle kasle. Asi krev. Deli nas dikybohu zed, i kdyz je to jen slaboucka preklizka. Dohadujem se ještě esi brzo rano vstat a podivat se na svitani nad Annapurnou, preci jsme neco podobneho videli uz z Poon Hillu. Tim rika, ze bysme asi meli vstat, kdyz uz sme teda tedy. Na to rikam jasne proc ne. Jsem flegmatik tak odkyvu vsechno. Usinam blbe, ale to neva. Venku jsou hvezdy. Zitra rano bude bomba svitani.

12.5

Budim se brzy rano, kdyz zacina svitat. Pak po pate zvoni budik. Jako by nevedel, ze uz jsme vzhuru. Vstavam a jdu ven. Tam na me uz zira Annapurna a Machapuchare. Pak svuj linej zadek zveda i Tim a jdeme asi 10 minut od ubytovani. Je jeste pritmi, ale za par minut jiz prvni parsky slunce olizuji vrcholky velehor.Jsme tak blizko a nabyvam klamneho pocitu, ze na vrchol bych vylezl tak za den, no maximalne za dva. A pritom  je na vrchol Annapurny (8090) jeste 4000 metru vyse. Navic Annapurna ma nejvetsi statistiku umrtnosti, co se osmitisicovek tyce. Na vanoce v roce 1997 zde zemrela i legenda horolezectvi Anatoli Boukreev. Jednoduse ho smetla lavina a uz ho nikdy nenasli. Tak jako vetsinu lidi. Porizuju desitky fotek, pak doma vyberu ty nejlepsi, i kdyz vsechny jsou nejlepsi. Fotky se tady vicemene delaji skvele, tak nejak samy diky skvele cistemu vzduchu a skvele modre barve nebes. Je zima, v rickach a jezirkach je led. Obcas neco zahuci. Asi laviny. To asi jako pripominka, ze my jsme tady malymi pany, to Annapurna ridi svitani. Uzasne vyhledy, mam stesti, ze jsem tady a cejtim se opravdu dobre. Jdu pak navstivit memorial Anatoliho, ktery je samozrejme ovencem mnoha vlajeckami. I jini lezci zde maji z kamenu vyskladane pamatniky. Jdu si pak dat snidani ven spolu s Ewou, Nickem a Nicky americkou anglickou zenou. Tim je nekde zabrzdenej jako obvykle, tak prichazi asi za pul hodky a ma opet velky hlad. Tim muze snist, co chce a nepribere ani gram. Naopak muze spis shodit, coz se mu stalo, nez sem ho potkal na zacatku treku. Dostal totiz z vody nejakou peknou behavku, coz ho uzemnilo na tyden. Pak, kdyz se z toho dostal, dostal ji znova, coz ho uzemnilo na dalsi tyden a pak dalsi tyden potreboval nejakou rekonvalescenci, protoze byl docela zeslablej. Rozhodl se misto traveni casu v Kathmandu jet do Pokhary, kde je to preci jen o necem jinem. Dekuju bohu za tu sracku, nebejt toho nikdy bych ho nepotkal a lepsiho partaka na cestu si nedokazu nejak predstavit. Prileta vrtulnik a vysazuje a nabira nejake lidi. Zveda se a za 20 minut je dole v Pokhare, nam to bude trvat jeste nejakej ten den nez se tam doplacame. Balime, zvedame kotvy a jdeme dolu, casto se ohlizim na zakladni tabor, az pak zmizi z dohledu uplne. Jdeme dolu a dolu a slovo DOLU se mi vryva do pameti. Je snad nemozny, ze sme sli zas tak az nahoru. Mijime se s ostatnimi a davame si jidlo v Bamboo a stoupame hodinu nahoru. To pro zmenu. Kdyz se v Himalajich nejde dolu, jde se jenom nahoru. Roviny se tady nejak nevedou. Budha to nejak spatne zaridil. Dalsi tri hodiny jdeme tedy zase dolu a pak schody nahoru, na ktere nikdy, ale opravdu nikdy nezapomenu. Jsem hodne unavenej a vycerpanej. Tim jde vyjimecne prvni a nelibe se diva na  moji potem a krvi zbrocenou tvar, casto na me ceka i kdyz mu rikam, at jde a necha me tady zemrit. Radsi bych vysel petkrat za sebou na Eifelovku, nez znova nekdy absolvovat toto. Naproti nam jdou dolu ze schodu deti do skoly, tak je lituju, az pujdou odpoledne nahoru a zitra zas a pak zas. Sestoupali jsme 2 kilaky a nastoupali 600 metru. Opet tezkej den. Cejtim kolena, ale mohlo by to bejt mnohem horsi. Asi uz si zvykly. V jednom hodne unavenem momente, kdy zrovna jime nase odpoledni brambory, premyslim jet s Timem do Thajska a vykaslat se na Everest. Pak me ale slaba chvilka opusti, ze me se stava opet tvrdak a usuzuju, ze je to blbost. Odpocinu si par dni v Pokhare, naberu sily a pak za 12 dni ten slavnej Everest vyletim jako tryskomys. Pak se flaknu dole v Kathmandu. Kecame sTimem o pohode doma a jak je vsechno vlastne docela jednoduchy. Rano vstanes, jdes do koupely, uvaris si caj, namazes chleba s cim chces..A nakonec po deseti hodinach chuze ses spokojenej i se smradlavym pokojem a rejzi rika. A ma svatou pravdu. Jen my co mame vsechno a zijeme v blahobytu v podstate kazdy den a nezname, co je to mit hlad, nedostatek vody, si nevazime toho co mame. Jenze to si clovek uvědomí, az kdyz vidi, jak zijou lide v chudobe. V ocouzenem kotliku se vari hrstka rejze a v chysi z kravskych lejn zije deseticlenna rodina. A na me to nejak pusobi dobre, protoze vidim, ze i kdyz nemaji moc, maji vlastne hodne. Jdeme zpet do stejneho guest housu Heaven, kde sme byli pred tremi dny. Za dnesek jsme sesli dolu to, co jsme sli dva nahoru. Opet dhal bhat a ja tri plesky piva. Opet prichazeji nase stare zname ropuchy. Pohulujem a klabosime a cucime na svetylka obydli v kopci naproti. Pak okolo devate tradicne spat. Jsem unavenej, tak rychle usinam.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář