Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 dní v Nepálu - 8.

13. 4. 2011

18.5.

Budim se po pate, ale pak este do sedmi tak trochu spim. Mam platit 1050, davam dva krat tisicovku a krava mi dava o stovku mene. Uz jich mam dost. Nevim, jestli to delaji schvalne. Ani se neomluvila a vytlacila chybejici kilo. Ovesna kase je jako voda. Dnes najdu nejakej rodinnej hotylek, na tajto nejak nemam. To je pro Amiky s telefonama uz asi jenom. Pak uz schody nahoru a cestou kupuju hajzlak za 150. Zacinam pochybovat o zdravem rozumu lidi okolo Everestu. Taky si kupuju druhej satek, vcera sem si spalil docela krk vzadu, tak ho uvazuju okolo. Cesta jde prudce nahoru a pak jdu pres nakou mistni pristavaci drahu. Trochu nahoru a trochu zas dolu. Cestou pomaham malemu skolakovi, co se skrabe do strane a jdeme spolu asi deset minut. Je mu 8 let, vypada teda tak na 5, ale anglicky mluvi lepe nez vetsina Nepalcu dohromady. Skoda, ze jsme se s prckem nevyfotil poslal bych mu to postou. Cesta vede lesem a spatruju pravdepodobne Ama Dablam a neco v dali. Pak znicujici dve hodky stoupani, ve kterem na konci potkavam Dana Johana, ktery toho casu pracuje uz 4 roky v Kathmandu na ambasade. Todle je jeho prvni a posledni trek, nez v zari odleti do Danska protoze jeho mise tady se blizi ke konci. Davam si v Tenboche kavu a cigaro, prichazi Johan, dava si kavu a odmita cigaro a pak spolu jdeme do Pangboche. Cesta ma trvat dve hodky, jde se prijemnym rododendronovym lesem, ale je dost mlhavo, tak moc nevidime. Po dvou hodinach zjišťujeme, ze jdeme blbe. Johan startuje svuj ambasadorsky telefon, kde ma GPS a tak trochu ujasnujeme pozici. Vracime se a sazime na prudkej kopec nekam dolu, cestou necestou, ktera diky bohu a Johanove GPS vede do nejake vesnice, kde se ptame na cestu a je to pry asi hodku a 300 metru do Pangboche. Cesta tak nak utece, ubytovavame se a davame si velkou termosku caje s mlikem. Sme ve vysce 3900 metru zbyva tedy 1650 metru. Od zitrka se uz zacne hur dychat. Pocitam, ze v Everest base campu bych mohl byt uz v patek, muj postup je drtivy a rychly, ale uvidim, nechci to nejak uspechat, mam dostatek casu. Za dnesek jsme nastoupali 500 metru. Taky jsme s velkou pravdepodobnosti zahledl vrcholek Everestu, ale byl dost v mracich. K veceri dhal byl dobrej. Tradicne se ho preziram, nejedl jsem to uz snad pet dni. Vecer v jidelne kecame s mladym Nepalcem, skoro vubec mu nerozumime. Johan odchazi do postele, do jeho koje a necha me na pospas mlademu vypraveci.  Bavi me jeste dalsich 10 minut, kdy me to prestane bavit a rikam mu, ze jsem strasne, ale strasne unavenej. Ten me nakonec zahrne nejakym slozitym sexualnim pribehem, kde misto ONA rika ON. Tak nevim, co si o tom mam myslet. Pak lezu do postele, ktera je kratka a uzka a ctu si. Na chvilku usinam a pak se probouzim a nemuzu usnout. To je ta zatracena nadmorska vyska. Lepsi uz to rozhodne nebude.

19.5.

Rano okolo pul seste zacinaji Nepalci strasne dupat po drevene podlaze a okolo sedmy lezu ven. Pred pul hodkou sem z okna videl super hory a ted je zas mlha a vsechno je v pytli.Platime a jdeme dve hodky do Dingboche, pekne se rozjasnuje a hory okolo jsou k zulibani. Davame si caj hned pod Ama Dablam, plati to Johan. Vidime Island Peak, jestli se nepletu. Pak se loucime. Johan mi na sebe dava telefon, at se dyztak ozvu az budu v Kathmandu, ze skaknem na pivko. On zustava tady, musi se aklimatizovat. Jelikoz ja sem horal nejvetsi, aklimatizovanej od Annapurny, svistim dal sto metru nad vesnici, kde je kamenny gorpa a pak se stacim doprava a lezu nahoru na horu. Leze se fajn, nikde ani nozka, jsou perfektni vyhledy na okolni hory, vetricek fouka a zivot je sladky jako Johanuv skoricovy caj. Fotim jako blazen, ale nejsem spokojenej. Fotky jsou nejaky hrozne svetly, tak menim nastaveni fotaku. Je mi divny, ze nikoho nepotkavam, jen jednoho amika s dvema nepalskymi pruvodci. Hodinky ukazuji, ze jsem za dve hodiny nastoupal asi 650 metru a pritom to do Tukly melo byt jen 400 vyskovych metru dle pruvodce. Taky me trochu zacina bolet hlava, zlehka panikarim, znova studuju mapu a pruvodce a jsem blbec, proto jdu zase dolu. Nejdu vsak primo cestou kudy sem prisel ale diagolne se napojim na cestu, ktera vede z Dinboche do Tukly. Tedy te spravne cesty. Mam zizen jako krava a v lahvi neni ani kapka vody. Za nejakou chvili narazim na potok nabiram vodu, vhazuju chlor, cekam pul hodky az vsichni bacilaci a virusaci v lahvi zahynou pod kopyty chloru a piju jako kun. Divam se na baracek z kamenu, kde uz davno nikdo nebydli. Je to uzasne misto, kam se hrabe chata v Ceskym raji. Prichazim do Tukly a rozhoduji se, ze to dam jeste dalsich 290 metru do Lobuche. Ted uz jsem rozeny chodec, nema pro me vyznam se uz nekde okolo 4 ubytovat a cumet na ostatni mrtvoly na ubytovne. Cesta vede po ohromnejch balvanech nahoru, casto se zastavuju, blbe se dejcha. Nahore na hrebeni je spousta memorialu, je to uzasne misto. Serpove odpocivaji pod nakladem, ktery tahnou do base campu Everestu a ja se prochazim a ctu si napisy na memorialech. Rob Fisher a dalsi obeti tragedie na Everestu v roce 1996. Anatoli Boukreev to tenkrat prezil, ale lavina o rok dyl na Annapurne uz byla silnejsi nez on. Je to nadherne misto zasazene v centru Himalaji, az me beha mraz po zadech. Pak dalsi hodku do Lobuche. Cestou fotim nejake vysokohorske bazanty a potkavam par, kde jeden podpira druheho. Pocitam, ze akutni vysokohorska nemoc prave uderila, tak se musi rychle dolu, nez bude pozde. Cestou si mluvim pro sebe, doufam, ze taky nejsem nemocnej. V Lobuche si beru fajn hotylek, teda jestli se za fajn hotylek da pocitat prycna a preklizkove zdi, ale mam rad zakladni veci a o seste popijim caj a kamarad drahy vysokohorsky dhal bat se na me smeje na taliri. Cejtim se tak trochu priopilej.Normalne jsem dneska mel nastoupat kilometr, ale tim omylem jsme si dal k dobru 650 metru jako peknou poledni rozcvicku. Preziram se tedy dhal bhatu, protoze nic jinyho se s tim delat neda a pak si s celovkou ctu knizku a okolo osme zhasinam. Dycha se mi opravdu blbe jako by me kazdej desatej nadech dusil polstarem. To pak uplne lapam po dechu a zhluboka se musim nadechnout. Premyslím, jak krasne ted musi byt u hladiny Stredozemniho more, kolik krasneho kysliku tam vsude okolo poletuje a lidi si toho ani nevazi. V Everest base campu je 53 procent kysliku, na vrcholu Matky zeme pak neco okolo 30 procent. Prevaluju se do pulnoci a obcas se mi podari na chvilicku usnout, nez zas prijde pan s polstarem a pokousi se me udusit. Venku obcas zahrmi hrom a ozvena se nese mlcenlivym udolim. Zdaji se mi divne sny.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář