Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 dní v Nepálu - 9.

20.5.

O pate hodine ranni zacinaji vsichni ti, co nebyli posledni noc uduseni pobihat. Ja to protahuju do seste ranni, koukam se z okna, je jasno a pres noc napadlo par cisel snehu. O dalsi hodinu vstavam, sice tak trochu nevyspalej, ale to se neda nic delat, zivot dobrodruha neni prochazka v bikinach po plazich u more. Dnes to bude pohoda. Melo by to trvat okolo dvou hodin do Gorak Shep (Mrtva krava), budu tam muset nejak preklepat den a zitra na Agatciny druhe narozeniny zautocim na base camp. O osme tedy vyrazim na cestu. Po 15 minutach odbocuju k Italske pyramide, coz je stredisko pro vyzkum klimatu a vysky Everestu, z cesty je to jen deset minut a podle cerstve napadleho snehu, jsem dneska prvni, koho zajima studie Himalajskych vichru. Pyramida lezi na miste obklopena ze vsech stran vysokymi stenami, je to uzasne misto. predstavoval jsem si dulezite vedecke kapacity v bilych plastich a namisto toho se pred vchodem poflakuje vesela particka Nepalcu. Jdu ke vchodu a pak dovnitr a jeden Nepalec mi cosi vysvetluje, jak to tady vse funguje, ukazuje nejake pristroje, taky zaprasenej posilovaci stroj. Skoda, ze mu moc nerozumim. Davam do kasicky dar 100 rupii a napojuji se zas na cestu vedouci do Mrtve Kravy. Cesta jde pozvolna nahoru, je pekne, vse je pekne videt, cestou se tahnou karavany jaku. Ten kterej spadne ze strane a zabije se, si muze bejt jistej, ze skonci jako nekoho obed. Tak se jedine muze konzumovat jak, zabit ho jen tak se proste nesmi. Po dvou hodkach sem na miste. Konvice kafe za 350 a brambory, syr a vejce za 450 moc vesely nejsou, ale budiz. Jinak je mi dobre, sem tak trochu unavenej, ale rozhodne uz nezemru na vyskovou nemoc. Co se melo stat, melo se stat vcera. Dneska pana s polstarem nakopam nekam. Necham si nabit baterku do fotaku. Ukecavam 1.5 hodky za cenu jedne hodiny a to bratru 300. Venku je i dokonce v jedne budove internet, ale o jeho cene za jednu vterinu nechci snad ani premyslet. Jdu se na chvili valet a je to nuda, radsi bych sel. Pak po jedny odpoledne beru baterku a du se projit asi hodku ve smeru na zakladni tabor. Je to dobry, jde to. zitra to bude fajn. Pak se hodinu valim na zemi kousek od hotylku a divam se na Everest. Je tak ohromnej rikam si. Vsechny hory okolo jsou vlastne ohromny. Tady uz neni nic malyho. Vracim se ve tri, ctu si a malinko usinam. O pate hodine odpoledni si objednavam dhal bhat na sestou vecerni. Přemyslím, zda pak jit jeste na jiny trek nebo preckat tyden v Kathmandu. Ted jsem ve vysce 5180 metru zbyva nejakych 200 metru do tabora. Teplota uvnitr restaurace je prijemnych 12 stupnu. Do pokoje jdu okolo sedme vecerni a snazim se usnout, coz se ukazuje jako marna snaha. Po pulnoci vypinam budik, mel sem v umyslu vylezt zitra na Kalla Pattar, jedinecne misto s vyhledem na Everest. Menim tedy plan a zitra jdu do zakladniho tabora.

21.5.

Preci jen nakonec trochu usinam, ale o kvalite spanku by se dalo dost dlouho polemizovat.  Po ctvrt na osum lezu z pelechu a jdu na snidani, coz je vzhledem k drahote, ktera tady panuje jen ovesna kase a pak za dvacet minut vyrazim. Je to velky den. Cesta jde malinko nahoru, a v hlave mi busi permonici a jsem neuveritelne zadychanej z kazdyho kroku. Navic si musim odskocit a vsechno mazane prikryvam kameny, jako by se tu nikdy nic nestalo a zivot plynul stale svym zadychanym tempem. Jdu trosku jinou cestou nez vcera, ale nakonec dorazim k vlajeckam. V dali vidim par barevnych stanu, vypadaji jako hlavicky spendliku rozsypanych na mramoru. Ale nechce se mi verit, ze to co vidim je base camp. Z nejakeho duvodu mam uz delsi dobu v hlave zafixovano, ze se proste v urcite casti stezky zahne prudce doleva. Ptam se tedy serpy, ktery nese na zadech hromadu veci, vcetne nekolika zidli, kde je teda ten zatracenej tabor. Ten ukazuje na ty tecky a me se to stejne nezda. Jdu dal odbocit se stejne neda kam a dalsi serpik říká, jen jdi dal hochu, uz to neni tak daleko. Fotim jako naprosto smyslu zbaveny. Ledove jezirko a ledovcove spicky nedaji prstu na spousti dlouho odpocivat. Po hodine a pul jsem tam. Zakladni tabor je velmi rozlehly, odhadem bych rekl neco mezi 200 az 300 stany. Z dalky se to proste jevilo jako par stanu. Mozna nejaka Himalajska fata morgana. Plocha celeho tabora je tak 500 krat 500 metru, ale tezko rict, v celem tabore se chodi velmi spatne, vsude zugry, potucky a stany. Serpove tomu vladnou, protoze vetsina horolezcu je ve stene. Vicemene vidim jen jednoho bileho muze, ktery se pred stanem do pul tela holi. Teplota tak pet stupnu. Jdu k celu ledovce, prvni vrazedne misto. Ledopad Khumbu. Na nebohe dobyvatele muze znicehonic spadnout ledova vez, nebo se otevre trhlina v ledu a clovek zmizi a nestaci rict ani amen. A tady veskera legrace samozrejme zacina. Z tabora neni Everest videt, protoze ho zakryva prave rameno Lhotse. Z ledovce zrovna vychazi nejaky stastny prezivsi. Trenovat se musi kazdy den, Nahoru a dolu a pak kdyz je clovek v poradny kondici a aklimatizovanej jde se do dalsiho tabora. Nekdo to tak dela a nekdo to bere utokem trochu rychleji. Sance na uspech jsou, ale male. Matka Zeme nema na svem vrcholu rada mravenecky s kyslikovejma bombama. Po hodine a neco ocumovani je moje mise tady splnena. Jeste zadam par lidi, aby me vyfotili na nekolika mistech, at se mam do konce zivota s cim chlubit, ze ano. Cestou dolu potkavam Johana. Vzal to vcelku rychle. Rychleji nez bych ja a asi i on cekal. Rikam, ze zitra rano muzeme spolu jit na Kala Patar, abysme konecne videli ten Everest a on ukazuje na jakousi horu a říká, ze todlecto je Everest. Tak fajn rikam si prekvapen celou dobu na nej cumim a nevim, ze to je on. Takze me tesi pane Everest, ze vas konecne poznavam. K tomu mi dopomahej Dán. Cesta nazpatek ubiha v pohode, potkavam nejakou expedici, ve které si vykracuje typek s ocelovou nohou. Dukaz toho, ze sila ducha dokaze vse. V pul jedny jsem zpatky, davam si caj a susenky, vse samozrejme drahe, tak jak to ma byt v takove vysce a moc nevim, co budu delat do vecera. Nuda, pruda, nejradsi bych se na Kala Patar vyprd a sel uz ted, ale zas si rikam, kdyz uz sem tady. Dopijim kafe a myslim na Agatku. Urcite je dneska nejaka oslava, kdyz ma ty narozeniny a ja jeji jediny a nejlepsi stryc tady cucam predrazeny kafe a zvejkam prosly susenky. To neni fer. Jdu se flaknout asi 400 metru od vesnicky to je asi pet boudo hotelu a nic vic. Lezim na pisku, coz by mohli byt lupy z Matky zeme a hlavu mam na kameni a pokukuju po mistnich velikanech. Pak si leham jinam, odkud mam vyhled na Everest, kdyz uz teda vim, kterej to je. Je tu neskutecne ticho, jen mrazivy vitr obcas silne zafuci. Odchazim do pokoje a hodinu a pul si ctu knizku. O pul seste objednavam pro zmenu dhal bhat. To jedine muze himalajskeho vlka nasytit. Je neuveritelne,  jak kdyz jdu do pokoje do schodu, jak me par pitomejch schodu dokaze zadejchat, az mam zachvat lapani po dechu. Okolo sedme prichazi Johan, trochu kecame, ale temata jsou uz bohuzel nejak vycerpana. Po chvili jdu do pokoje, ctu si a pokousim se usnout a jako posledni dobou je to opet marnost nad marnost. Za oknem docela fuci, az mi to otevira okno a ja starej antitechnickej typ ho zajistuju pomoci PET lahve.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář