Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 dní v Nepálu - předmluva autora

 Plan odjet do Himalaji se mi zrodil v hlave v lete 2009,  kdy jsem par tydnu pobyval a pracoval na farme v Jizni Anglii. Mel jsem sice v hlave nejvelkolepejsi plan sveta a to ujiti Appalachian trek, coz je nejdelsi znaceny trek na svete, vedouci z Georgie pres 14 statu USA az nahoru do Maine k hranicim s Kanadou. Cely trek je zakoncen po 3200 kilometrech a  zpravidla petimesicnim usili vystupem na horu Katahdyn, kde treker vypada k nerozeznani od Runcajse z Raholce.

 Avsak nekolik lidi mi tento velkolepy plan pro me z nepochopitelnych duvodu konstantne rozmlouvalo a smerovalo me do jinych krajin a to do Himalaji. Bojoval sem dlouho s tim, ze se muj plan naprosto zmeni, ac jsem si vnitrne nikdy nebyl sto procentne jistej, zda bych celou delku zasel. Neslo by mi snad ani o to zajit trek fyzicky spis jako psychicky, kazdy den vstat a jit a jit a jit. A druhej den v podstate to samy. Je to hodne o silne lidske vuli a vytrvalosti. Trek tedy zustava nadale ulozen tam nekde vzadu v me hlave. Rozhodne sem na nej nezapomel a snad jednoho dne nadejde den,  kdy zakoupim letenku do Atlanty a vydam se pres hory, doly, reky a udoli na sever. Clovek by si mel plnit sve sny.

 V zime jsme pak pracoval v Anglii, pomahal jsem tou dobou zkvalitnit jiz tak mizerny zivot Alanovi a pamatuji na to,  jak sem si v knihkupectvi koupil pruvodce po Himalajich. Velmi rychle jsme se do nej zacetl a zacal zjistovat, ze tajten vylet nebude jen nejakou vychazkou na Doupovske skaly. Nekdy při odpoledních prestavkach, co jsem mel,  jsem sel do londynskeho pubu, vypil par pint a cetl si pruvodce. Mel sem psychicky narocnou praci, ale v hospode se ze me stal himalajsky orel a ja lital nad horama, nez jsem se zase vratil nazpet do smutne reality.

 V pulce dubna je ma prace konecne u konce a ja se nemuzu dockat az vyrazim. Musim rict, ze jsem rozhodne nezahalel. Chodil jsem do posilovny behat na pas, pak plavat a saunovat se. Nechtel jsem padnout po ujiti peti vyskovych metru metru. Spoustu lidi zarazelo, ze jedu sam. Popravde receno mi to na jednu stranu dost vyhovuje, na stranu druhou  nekolik lidi o tom mluvilo, ale bohuzel  pro ne skoncilo se jenom u te debaty. Navic proste sem tak nejak tusil, ze nekoho potkam. Vetšinou to tak bylo.  Novy Zeland bych mohl uvest jako priklad. Do dneska mam odtamtud par skvelych pratel, se kterými jsme v uzkem kontaktu. Nekdy nas deli vzdalenosti kontinentu, ale to v dnesni dobe vyvinutych komunikaci nehraje uz nejakou zasadni roli. No a stalo se. Po par dnech sem potkal Tima, fajn partaka, spriznenou dusi, ale to nechci predbihat.

 Musim rict,  ze ac sem se k prepisovani dokopaval pul roku, neskutecne me to bavilo. Byl sem tak rad, ze jsem si vedl pomerne podrobne zapisky o kazdodenních strastech i slastech na ceste. Stranku po strance sem se probijel dnem za dnem a vsechno se mi vybavovalo. Vune lesa, pomale soupave kroky pri postupu nahoru, mrazivy vzduch, pohledy mistnich lidi, tyrkysove modre nebe po ranu,cinkot zvonku na karavanach yaku, neskutecna krasa Himalaji a v neposledni rade nedostatek kysliku tam nahore.

 Takze to je tak vsechno, moje dojemnosti konci, je cas vrhnout se na cteni.

 Mejte se


Michal

denik1.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Strach

teta Hana, 21. 2. 2011 16:44

nejvic se to asi nelibilo nam.Myslim si,ze ve dvou to je lepsi v pripade nejake nehody ma clovek nekoho sebou.To jednou pochopi Michal sam jestli bude mit rodinu.Jinak mu to prejem a jsme radi vzdy ,kdyz se ozve a pak ,kdyz prileti domu tak to spadne kamen ze srdce.Preji mu jeste hodne cest se stastnym koncem.

Re: Strach

Mandat, 21. 2. 2011 22:11

vsichni nekdy nekde umrem...a kdyz s tim clovek pocita, tak musi dojit k zaveru, ze je lepsi blba nahoda v Himalajich, nez opilej ridic v praze. Nebojte se nebezpeci, protoze _bezpeci_ je to co svadi k lenosti, pohodli a rozumu mdlosti;) a TOHO se je imho treba bat vic