Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 dní v Nepálu- 1.

Vecer, den pred mym odletem rano 22.4. me bracha hazi na Cernak. Nasleduje jiz znama cesta metrem na Zlicin a pak autobusem cislo 100 na letiste. Chytam posledni autobus, tak mam stesti, nerad bych si totiz bral tago, zas tak bohatej nejsem. Na letisti klasicka cekanice pres celou noc, cekal sem tak uz hodnekrat, takze nic novyho, sleduju skupinu tloustiku leticich na plaz do Turecka a je mi jich tak trochu lito.

22.4. Letadlo do Bruselu melo letet pred sedmou hodinou, ale vzhledem k tomu, ze na Islandu bouchla sopka a prazske letiste otevreli teprve vcera, ma letadlo asi hodinu zpozdeni, coz mi moc nenahrava do karet. Diky tomu mam uz dost skluza na letadlo do Bombaje. Zmatene pobiham po letisti nevim, kde si mam vyzvednout letenku. Cekam ve fronte, kde je napsana moje letecka spolecnost Jet airways, ale po peti minutach zjistuju, ze to je uschovna ztracenych zavazadel. Znervoznuju jeste vic a vystupuju z vnitrniho prostoru letiste, dle nekoho rady, nachazim konecne stanek moji spolecnosti a pani u letenek se desi, ze jdu tak pozde, nekam vola a pak mi rychle rucne vypisuje palubni listek. V rychlosti bezim k branam, musim opet jit pres pasovou kontrolu a tam je hromada lidi, rikam obsluze, co stoji u te fronty, co mam za problem a muzu dopredu. Sem zpocenej a nervozni jako podsvinče, takze si me celnici u laseru pekne vychutnavaji a koukaji mi snad i do zadku, kde rozhodne nemam granat, ale mam ho pekne zpocenej. Bezim jako o zavod dal, bezim po jezdicim pase a rvu na lidi at uhnou, k brane jsem dobehl totalne mokrej a tam jeste stojej lidi ve fronte ktera se nehejbe. Diky bohu letadlo melo hodinu a pul zpozdeni a nebejt toho tak asi letim zas nazpatek do Prahy. Pak uz jen nudny 9 hodinovy let do Bombaje.

23.4

Ráno se na letisti klani muslimaci Alahovi. Jako vzdy z toho mam divny pocit. Pak uz let do Kathmandu v osum rano. Oblačnost spatna, navíc ani nesedim u okynka a po vetsinu letu stejne klimbam. Po pristani je venku asi 30 stupnu, ale da se to nejak snyst. Platim viza za sto babek a pak testuji letistni zachod. Je to dobry, neucpal se. Odchytávají me okamzite taxikari a za 7 dolaru me berou do mesta. Na ulici se za chvilku povaluji dve kravy.  Jinak totalni chaos a neustale troubeni. Welcome back. Chci od taxikaru, aby mi sehnali pokoj se sprchou za maximálně 8 dolaru a mam ho mit. Vse je mozne a i nemozne je mozne. Sefik hotelu mi vyrizuje povoleni na trek kolem Annapuren a jizdenku na autobus do Besi Sahar za 70 USD. Vse dohromady a i s dani pry. Když se na pokoji prevlekam prichazi uklizecka, která si mysli ze tam nikdo asi není, ale po spatreni meho zadku rychle zdesene prcha. Pod mym oknem je klaksonove peklo. Lezim a polospim po dlouhem letu a ani se mi nejak nechce ven. Na pokoji tece i tepla voda, cehoz vyuzivam a propiram veci co mam na sobe a navlekam letni kratasy. Okolo pate jdu ven ulici, kde je muj hotel. Teplota snesitelna a lidi me tak neotravuji jako na Sri Lance, kde sem působil jako naprosty lep na mistnaky. Zenske si me prohlizeji a a usmivaji se. Kupuji slunecni bryle za 700 rupii (cca 230 korun) a sampon. Na ulicích je smog a velky opravdu velky chaos. Spousty lidi nosi rousky. Potkavam i jiné bile tvare. Projdu ulici dolu a na nejakou velkou krizovatku se spoustou odpadku. Asi to tu maji jako jakesi mantinely a jdu zas nahoru  nazpatek do hotelu. Za hodku a pul sem zpet na pokoji. Sefik ma uz moje povoleni a listek na bus. Vecer sem z netu poslal jeste par SMS, pak uz na net asi jen tak nenarazim. Jdu spat okolo devate vecer a probudim se asi za hodinu zmatenej jako lesni vcela, kde jsem a co tu delam, ale opet rychle usínám.

24.4.

Rano vstavam okolo 5, 30. Noc byla tepla, ale asi sem spal dobre. Mam sbaleno ze včerejška, tak jenom cistim zub a jdu do recepce. Taxik prijizdi na cas a hazi me na autobusak. Melo to stat 150, ale rek si 200, takze sem mu to dal, ta ceska dvacka me nezabije. Ptam se typku, kde je muj busik a nikdo moc nevi. Malej typek nakonec vsechno osefuje a pak mi vyklada at nikomu nedávám zadny prachy. Potkavam Kanadany, tatu s dcerou a jejich nepalskym pruvodcem. Cesta busem je dlouha a sebevražedná, vidim dva nakladaky na boku. Jeste ze mam sedacku sam pro sebe a i tak je mi to malo. Pak na poslední dve hodky, si ke me seda nejakej Nepalec. Prdel me boli a uz nevim jak si sednout. Nastesti po 8 hodinach dorazime do Besi Sahar. Davam si vitezne pivko za 230 a vyrazim na cestu. U mostu se nechavam fotit a pak jdu asi tri hodiny, je to nekonecne, teplo asi 30 stupnu, potim se jako prase. Ve vesnici deti zebraji o bonbon a tuzky, ale nic nemam. Nejsem cukrárna ani papirnictvi. Jeden po me hazi bananovou slupku a druhej rika fuck off. Na konci v Bhumbule potkavam Australany kluka s holkou a zabydlujeme se v guest housu. Pak se zjevuje nejaka hora velikan, dost v mracich, az mi to vyrazi dech a mam husinu. Je to tady,  sem tady. Vecer davam pivko Everest za 215 a muj první Dhal Bhat za 200. Jsem hladovy jak pes, ale prichazi typek a doplnuje mi na talir ryzi a cockovou polivku, tak se nakonec dost najim. Tesim se na zítra, i když me trochu boli chodidla. Myslim, ze je to je jenom otázkou casu, kdy si navyknu na rytmus cesty a rezim. Vecer si davam zelenou cigaretu, sem dost unavenej a  rychle usinam.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vzpomínky

stana, 23. 2. 2011 14:27

Když tento příspěvek čtu, jakobych tam byla zpátky. My si papíry na cestu kolem Annapuren sháněli sami a musím říct, že snadné to nebylo. I cesta autobusem, kdy to do nás na odpočívadle narval kamion, cesta na policajty a pak jsme vesele jeli dál.
Díky za příspěvek, těším se na další a teď si jdu vytáhnout ten svůj ušmudlaný notes, kam jsem své zážitky psala