Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se žije au-pairovi v Anglii

17. 1. 2007
Z předchozích dílů: Michal pracoval několik týdnů na Kypru, ale pak se přesunul do Anglie se svoji přítelkyní jako au-pair pár do rodiny s třemi dětmi a samotným otcem.
z emailu 1.listopadu:

Ted v rodině máme už nekolikatýdenní problém a to, že nás tak nějak přestaly poslouchat děti (nikdy ani pořádně nezačaly, ale místo toho, aby to bylo lepší, se to zhoršuje). To nejde napsat, to nejde říct, to člověk musí zažít, aby pochopil. Prostě a jednoduše nejsou schopni se ani ráno jít převlíknout v tolik a tolik hodin, abychom pak do školy nemuseli běžet. Samozřejmě že jim stokrát! říkáme: „ Jacku, Nikol (nejstarší Rob je naštěstí zcela v cajku, asi není odsud) je čas,  převlíkněte se, vemte si boty“ a to stále dokola,  ale nikdy nic nedělají. Totální ignorance. Připomíná mi to dávnou dobu u hasičů, kdy jsme se s kolegou snažili o převelení z Hradiště do Boleslavi, abychom byli tam, kde se něco děje a byli tak užiteční (ne že by u nás nikdy nehořelo, ale přece jen nebylo toho tolik, jak v MB rajónu. Vše skončilo totálním nepochopením našeho nadřízeného, který vše špatně pobral a abychom se cítili užiteční, museli jsme tak mýt třeba záchody. Dost paradoxní co? Mají nás totálně na háku a stejně tak svého tátu. O tom, že nás nezdraví( ne stále) či odmítají spolupracovat, když se jim něco řekne, už snad psát nechci. Takže se mi to jeví jako házení hrachu na zeď. Vše jsme asi před 14 dny sdělili jejich neschopnému otci, který nám každý týden nezapomíná říct, že už nám spraví TV (3 měsíce rozbitá), založí dávno slíbený bankovní učet...Ten na to reagoval vcelku kladně (vypracovali jsme s Evkou přesný rozpis, co kdy mají dělat (+cca deset pravidel slušného chovaní), přičemž každý  den je tam zahrnuty TV time, což je mi k smíchu-oni nemají čas, kdy můžou chodit ven, to oni nechodí, oni mají TV time-ve všední dny mrsknou taškou v chodbě a utíkají k tobě TV, která se díkysatanu musí vypnout v půl osmé večer.  O víkendu jsou u ni takřka nepřetržitě, ten nejmenší debžon si ji zapne třeba už po šesté ranní, aby o něco nepřišel-to je něco, co naprosto nechápu.  Dyť já strávil celý svoje dětství pobíháním venku a vymyšlením ptákovi. Oni ho stráví u TV a až se jich jednou někdo zeptá, co jste dělali v dětství, tak co můžou asi tak odpovědět? My jsme se dívali na televizi! Hlavním důležitým, stěžejním bodem, co jsme vyžadovali, bylo, aby se okamžitě po snídani šli převléknout+boty+připravit si tašku do školy ke dveřím. Asi jsme toho chtěli moc, protože se naprosto nic nezměnilo, problémy furt přetrvávají a to nás začíná štvát. Myslím, že ty bys tomuhle mohla rozumět. Bavilo by Tě učit látku, aniž by Tě kdokoliv poslouchal, či jevil absolutní nezájem? To, že se pak cejtíme prachbídně je výsledkem jejího otce, který je nikdy za nic nepotrestá a nestanoví pro ně žádná pravidla. Vrcholem bylo, když jsme s ním debatovali o problému, že mu zavolal nějaký jeho pivní kamarád a on si s ním šel vykecávat a nechal nás tam půl hodiny čekat. Tím nám dal absolutně najevo, jak nás má háku, což jsme věděli už dávno...Takže začínáme pomalu přemýšlet o změně působiště, uvidíme,  jak se to vyvrbí, vše začneme řešit až po novém roce. Ale myslím, ze se nic nezmění a ze si bude muset hledat někoho jiného, komu prostě nevadí, že ho nikdo nerespektuje a svým způsobem, že z něho udělají sluhu. Možná jsme moc nároční...Nevím?

Tak zatím punku zdar.
Mys
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nic moc zážitky

Martina, 25. 1. 2013 11:23

ahoj,
taky dělám au pair v Anglii, ted je to zrovna rok. Moje první rodina byla fakt úděsná,děcka když to tak řeknu jako divoká zvěř, nedaly se vůbec zkrotit, dělaly si co chtěly. Měla jsem dva malý kluky a ti se pořád rvali, neposlouchali, nic...potom mě ta ženská tam brala jako za sluhu, pracovala jsem od rána do večera, alespon teda víkendy jsem měla volný. Zkraceně muj sen se najednou rozplynul a já se chtěla vrátit zpět. Anglicky jsem ani pořádně neuměla a když jsem se ženske na něco zeptala, tak koulela očima.. čas na školu taky nebyl..
Po měsíci a půl už to dále nešlo, tak jsem přešla k jiné rodině. Myslela jsem si, že horší, než v té předešlé rodině už to být nemůže, ale boužel se tak stalo.. no, jak se to vezme.. práce mám méně, ale za to kluk je trošku větší psychouš.. zpočátku jsem se i bála s ním sama zůstávat doma, dovoloval si úplně vše, kopal mě, nadával mi.. pak chytl záchvat, když jsem ho nechtěla pustit k sobě do pokoje ( moje soukromí) ve vzteku rozmlatil sklo a prostě takovej strach, že se něco stane jsem ještě neměla.. byl uplně nepříčetnej.. potom jsem mluvila s rodičema a ti, že se mi omlouvaji..ja jsem jim ale řekla, ze pokud to bude pokračovat, tak že jdu pryč..bohuzel uz jsem mela zabookovanou letenku do ČR... sestra se mi vdavala.. rikala jsem si, ze kdyz odejdu k jine rodině, tak mi to nemusi povolit ten odlet. Tak jsem to tam nějak přetrpěla a v červenci jsem letěla. Mezitim mě kluk začal mít rád a jak jsem odlitala, tak brečel.. potom jsem byla na operaci v UK a v srpnu 2012 jsem letěla zase do čr. Problém byl, že jsem tu měla věci, jinak bych se sem už nikdy nevrátila. Ted po čtyřech měsících jsem zase v UK, u té samé rodiny. Musela jsem přiletět tak i tak, kvůli mým věcem..Každý den doufám, že se objeví nová nabídka..
Kluk je hrozně otravnej,když není po jeho,tak je to opravdu šileny, rozmazlenej malej fracek, rodiče mu dovolí vše, nerespektuje moje soukromí, je ještě k tomu opoždeněj, skoro v 10-ti letech ho matka krmí, umyva zuby, neumí psát, zavazovat si tkaničky na botech, prostě nevím, jak může existovat. Ještě je agresivní...matce nadava, že je blbá...
No, dokud to člověk nezažile, tak fakt neví..
každopádně mi to alespon dalo nějakou tu zkušenost,umění si poradit, spolehnout se na sebe..
hledám novou rodinu přes agenturu, doufám, že to nebude trvat.. můj cíl je mít dobrou angličtinu, takže musím vydržet .
Každopadně ničeho nelituju, i když si člověk sáhne na samy dno, je tu sám, tak se má alespon zase od čeho odrazit..
jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí .
Snažila jsem se muj přiběh tak nějak vtisknout do co "nejmenšiho" počtu vět :D --, ale stejně bych se upsala, kdybych psala i detaily..
každopádně co jsem si dřív myslela, že je nemožný, tak to možný je :-)

mějte se, M.

to znám

Marketa, 23. 7. 2012 10:48

Ahoj,
taky jsem v Anglii jako aupair a toto velmi dobře znám. Ty děti jsou tak jiné a myslím si, že ten kdo to nezažil, to nemůže pochopit. Mě moje "zlatíčka" dost často dělají scény na ulici když je vedu ze školy, začnou se kopat, mlátit, křičet a následně to skončí výbuchem vzteku - a to jim je už devět a osm a takové výbuchy vzteku jsem u českých dětí ještě neviděla a to jsem prošla jako vedoucí mnoha tábory. Zastavit se samozřejměn nedají ničím. Je to tady pro mě prostě velké zklamání, protože jsem se snažila dát těm dětem vše, ale oni to vůbec ale vůbec nedoceňují...Matka se sice snaží, ale radši jim sama dá pokoj a co chtějí, než aby ji neustále otravovali svým řevem. A to je právě ten největší problém. Dávám jim poslední týden a odcházím, toto nemám za potřebí. Jenom bych chtěla říct všem auparkám a auperům, kteří toto také zažívají, netrapte se tím a hlavně nedávejte vinu sobě. Vy za to fakt nemůžete a neznamená to, že jste neschopní...A když už budete mít pocit, že to nevydržíte, tak prostě odejděte, věřte mi, že to nemáte zapotřebí...Mějte se, Markéta.