Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z kyperského pekla - díl 4.

3. 12. 2006

Ráno jsem vstal a šel na stopíka a asi za hoďku mne vzal nějakej mladej kluk-voják až přímo do Lemasolu. Mluvil taky dobře anglicky, tak jsme celou cestu o něčem tlachali a poslouchali metalovou hudbu z jeho cédéčka. Tou dobou, mne začaly už dost silně svědit podrásané nohy od slámy, a to jsem nevěděl, že bude ještě hůř. Vysadil mě někde v Lemasolu a tvrdil, že pláž na které jsem chtěl strávit celý den, je asi pět minut odsaď.Nebyla, ale nezazlíval jsem mu to, oni prostě, jak všude jezdí autem, nemají představu o pěších vzdálenostech. Pak asi po padesáti minutách, jsem konečně přišel k moři, na které jsem se tak těšil. Vykoupal jsem se, zaplatil si lehátko se slunečníkem a spokojeně usnul, za šumění moře a chechtáni racku. Když jsem se asi po dvou hodinách probral z komatu, tak mě docela pálily nohy. Ne, že bych je nenamazal masti s brutálním třicítkovým faktorem, to ano, ale kyperské slunce stejně tak, jako všechna jižanská slunce, je velmi dravé a nebezpečné. Mazal jsem pak nohy každých pět minut, ale už to stejně nepomohlo. Byly červené jak krabí klepítka a pálily jak ďas. Asi ve čtyři jsem se zvednul a šel do přístavu zjistit, zda plují nějaké lodě v brzké době. Podle rady jednoho místňáka, to měl byt kousek, který se s baťohem na zadech, ve čtyřiceti stupňovém vedru a s přestávkou v parku mezi beduíny, protáhl asi na dvě hodinky. V přístavu mi bylo sděleno, že přímo do Řecka žádné lodě neplavou, to že mám jako smůlu, ale ať se poptám  v některé z cestovních agentur, poblíž centra, že možná něco bude. Sklapla mi docela čelist, můj plán se rozpadal jak stará stodvacítka. Bylo asi sedm hodin, stále strašné vedro a dle informací, které jsem pak obdržel od Evky z Řecka, která mluvila s jakýmsi rodilým Kypřanem, který pracoval v Řecku, by něco mělo plout z Paphosu, což bylo asi sto kilasů od Lemasolu. Rozhodl jsem se, ze zkusím hodit stopa, šel jsem asi dvě hodiny a cestou vypil minimálně dva litry vody, na vhodnou silnici na okraj města a vytelil se tam s ceduli Paphos. Jenže nikdo mne nechtěl přes hodinu vzít, což bylo dost podezřelé. Nevím, co se dělo, snažil jsem se vypadat dost uboze, snad tak, jak by měl každý stopař vypadat, toužíc dostat se do místa A, leč vše bylo marné. Rychle se stmívalo a nezbývalo, než opět hledat nějaké místo na spaní. Strávil jsem další dvě hodiny blouděním po okrajových ulicích, hledajíc vhodného místa. Nakonec jsem skončil na jakémsi melounovém poli, moc jsem opět nespal, v noci byla docela zima, a v křoví vedle kterého jsem spal furt cosi šustilo. Natáhl jsem na sebe všech osm triček, co jsem měl, kalhoty a kraťasy a navrch jsem se přikryl ručníkem, aspoň pro ten psychickej pocit. Ráno jsem zaskočil do nějaké té cestovní agentury, kde mi sdělili, že do Řecka je možno dostat se pouze okružní plavbou a ještě tak až za 14 dni. Naštěstí paní od počítače (jedinej člověk na Kypru, který uměl solidně anglicky) objevila jakýsi letecky poměrně výhodný spoj, který jsem okamžitě vzal, protože jsem Kypr opravdu tou dobou už neměl rád. Nohy se mi změnily v červené kujné železo a později se mi z nich sloupla kůže jako hadovi. Ještě ten den pozdě odpoledne jsem opustil, a doufám,že navždy, zem skvělé práce na pumpě. V Řecku to pak bylo fajn. Na letiště jsem jel busem s dalšími dovolenkáři přímo ze Soluně až do Leptokarie, kde na mne čekala Evka. Její šéf byl divný, nechoval se k ní dobře, a to pak byl důvod, proč tuto práci ještě s jedním kolegou opustila. Slíbil mi, že zkusí sehnat místo pingla, v nějaké ze zdejších nalejváren, což se mi vůbec nelíbilo, je to to poslední, co bych chtěl v živote dělat, to mi radši dejte do ruky palici a budu bourat zdi. Nevím, jak mě to tehda vůbec napadlo, ale silně se mi vnukla myšlenka, jet za prací na Island. Letos v květnu se pro nás otevřel pracovní trh a tak bych se stal takovým průkopníkem práce na Islandu. Nakonec to vše nějak krachlo, myslím ze tím, když jsem zjistil, jak strašně drahé jsou letenky a pak o té zemi jsem vůbec nic nevěděl. Vzpomínám však, na jeden legrační okamžik, když jsem byl v kanceláři cestovky, kde Evka pracovala, byl tam i šéf a přišel za ním nějaký kamarád, Když mě představoval, tak začal křičet "Island, Island". Onen kamarád se zeptal "a to je jeho jméno?" šéfík odpověděl "ne, ale chce tam jet! " na to on odvětil: "já jsem se teď vrátil z Olympu a taky se tak nejmenuju". Po několika dnech přemýšlení, co vlastně dál, jsem se rozhodl opustit definitivně Řecko a jet do jižní Anglie do Plymouthu. Toto město mě už dřív čímsi nadchlo, snad jen tím názvem, kdo ví. Letenka ze Soluně do Prahy charterovým letem byla za hubičku a hned v Praze (doma nic moc nevěděli-prostě synáček je  ve světě) jsem si koupil na ještě ten večer let do Londýna přímo na Heathrow, kam jsem přiletěl asi o půlnocí. Neváhal jsem a po vzoru ostatních dobrodruhů usnul přímo v letištní hale stočen na sedačkách.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář