Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ošetřovatelem v Anglii - Alan

 Myslim, ze naposled jsem skoncil pomerne nevesele pribehem o Alanovi. Psal jsem to v dobe, kdyz jsem tam jeste byl a nevedel jsem, ze pribeh skonci smutne presmutne. Mozna, ze pro zacatek bude dobre zacit necim smutnym. Muj cas u Alana se chylil pomalu ke konci, zbyvalo jen neco malo pres mesic a ja se tou dobou pripravoval na velkolepou cestu do Nepalu. Pocital dny a videl se jak slezam minimalne Mount Everest. S Alanem to ovsem slo od deseti k peti. On ten jeho konec byl v podstate dany predem, diagnoza je  jasna a zni strucne a tvrde  2-5 let zivota. Jen nekteri jedinci s amyotrofickou laterarni sklerozou prezivaji dele. Svetlou vyjimkou je svetoznamy anglicky vedec Stephen Hawkins. Kdo zna,  vi,  kdo nezna,  vygoogluje si. Podotykam, ze kvalita zivota je prachmiziva. A to co sem s Alanem zazil me privedlo k hlubokym myslenkam o smyslu zivota a vubec proc nekdy trpim pitomouckymi depkami, kdyz mam vlastne vse co chci.  

Mam praci,  ktera mi dovoli cestovat vsude mozne po svete, jsem v podstate zdrav,  moje rodina  je taktez zdrava a svuj vlastni zivot si ridim naprosto sam. Delam si co chc a delam, co me bavi. Takze od te doby vidim vse pozitivneji. Nase komunikace byla strasne omezena uz od zacatku, kdyz sem Ala prebiral od jeho pecovatele Joela, legracniho Autralana. Komunikace sla jedine pres tabulku, kde ja ukazoval pismenka a on mrknul okem. Vsem musi byt jasne, ze sestavit vetu,  zabralo v podstate desitky minut. Nejhorsi bylo, kdyz se mi snazil cosi sdelit, miril odnekad kamsi do neznamych vod a ja nemel ani nejmensi paru kam. Jsem klidnej clovek, ale nekdy se to ve me pekne varilo,  ale jelikoz jsem profik, ci se snazim jim byt, nedal sem to znat. Alan za nic nemohl.

Jeho pritelkyne Susan, kterou si nasel rok  pred svoji diagnozou, mela takztez pohnuty osud. Jeji manzel zemrel na nemoc, jakou mel Alan.  Ona pak poznala Ala a rok na to on byl diagnostikovan s tim samym, takze ona prochazela stejnou pekelnou cestou jiz podruhe. Tesili se, jak si spolu budou uzivat duchodu, do ktereho meli oba dva jen par let a jejich tucna bankovni konta, by jim dovolila cestovat po svete krizem krazem. Lec clovek mini a ten nahore to meni.

Nicmene zbyvalo poslednich 14 dni do konce.  Muj datum odjezdu byl danej na 14. dubna 2010. Tri mesice tvrde driny, den co den, hlavne psychicke a pak vysneny vylet do Himalaji. Samozrejmej sem se nemohl dockat a skoro jako na vojne strihal metr. S Alanem to bylo horsi a horsi, mel pak uz problem i mrknout okem a tak komunikace byla velmi obtizna. Jen to, ze jsem tam byl dlouhou dobou a znal jeho potreby prispelo k tomu, ze jsem veci tak nejak zvladal. Jednoho dne odchazim na setkani na pivko s kamaradkou a v dobe moji pauzy  prichazi muj zaskok na tri hodiny. Alovi neni nejlip, ale na to sem si uz nejak zvykl.

Pak mam telefon, ze pro Alana musela prijet ambulance. Nic moc me to neprekvapuje, bylo to jen otazkou casu. Druhy den vyrazim do nemocnice. Pohled na Ala s kyslikovou maskou je zoufaly, hlava mu visi na stranu, jak mu uz ochably vsechny svaly v tele a on ji neni schopem udrzet zprima,  zpoza kyslikove masky se ozyvaji znepokojive chrcive zvuky. Na Aluv pohled nikdy nezapomenu. Bylo mi  jasny, ze todlecto je posledni tazeni. Za chvilku je tam Susan a bulime jako zelvy u postele. Nicmene se stalo nemozne. Aluv stav se do druheho dne trosicku zlepsil, ale v jeho pripade byl stale hrobnikovi na lopate. Prichazi divna doktorka v kostenych brylich a kozene sukni. Pocitam, ze mela i kostenou podprsenku. Pripomina mi smrtku a vysvetluje Alovi, ze lepsi uz to rozhodne nebude, ze i doma bude muset mit kyslikovou masku a vubec milion jinych veci. Ze jeho navstevy nemocnic budou castejsi a castejsi, az se jednoho dne rozhodne do nemocnice radsi nejet a zemrit doma. Je hrozne toto poslouchat, ale to je ten posranej zivot, kdyz to konci. Dalsi tyden travim dochazenim do nemocnice na zhruba osm hodin a pak me stridaji jini pecovatele ci dochazi Alova mama s brachou.

Mam po odpolednech vic  casu nez normalne a tak vecery travim popijenim alkoholu a snazim se tak upadnout do mlhy zapomeni. Zni to asi jako blba omluva, ale tak nejak mi to pomahalo . Po nekolika dnech Al zacina opet v podstate umirat, svola se rodina a ocekava se, ze kazdy nadech bude ten posledni. Nikdy nezapomenu, jak sme se Susan sledovali desive klesajici saturaci kysliku na monitoru, ktera z 90 lezla na nejakych 70, coz je uz hodne malo. Divali sme se sobe do oci a cekali ze ted, ted to prijde. Smrtak stal do slova a do pismene toho dne u Alovi hlavy s hodne nabrousenou kosou. Lec Al to jeste vyhral. Vecer se opijim na zivot a druhy den jdu do nemocnice s kocovinou, je to jedno, stejne tam jen sedim a cumim, snazim se myslet na fajn veci, nekdy se i dari, ale je to samozrejme tezke sedet u umirajiciho cloveka.

Pak prichazi muj posledni den. Jsem tam jenom do dvanacti, konec  meho souzeni je na dosah. Prichazi anglanka Jade, Alova pecovatelka v dobe, kdy ja padil na prestavku a  ve dvanact mizim. Louceni je divne, scenar je napsanej do konce... Susan mi dava jako podekovani jednu z Alovych velkoformatovych fotografii ze Skotska a ja to hrozne ocenuji. Ve dverich se jeste  otacim a moje oci se s Alem naposledy setkaji…

Jedu hned na letiste a  je mi samozrejme z toho vseho docela divne, ale neda se nic delat, ted me ceka vylet do Himalaji a tam budu mit cas na vsechno tak nejak zapomenout. Druhy den sedim doma u stolku na terase, je pekne, davam si ranni kafe ci mozna svijanskou jedenactku a prichazi SMS od Susan, ze Al po pulnoci zemrel. Podivam se nahoru na nebe a podekuju tomu, kterej tam sidli. Vicemene dodneska si tak nejak ve skrytu duse myslim, ze to udelal i kuli me. Proste pockal, az zmizim a rek si, ze ted je cas. Ten den za nim byla i rodina, kolegove z prace a on si rek dost a vypnul se.

Al byl pro me velkou inspiraci, on bojoval, nevzdaval to , dokazal se smat.  Bylo hodne dnu, kdy byl na dne, ale ja v nem videl bojovnika s necim, co se neda porazit. Pral bych si  bejt taky takovej, kdyz dojde na lamani chleba.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář