Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osobním asistentem 24 hodin denně - 8.

25. 7. 2010

Na konci srpna jedu do jizni Anglie kousek od Canterbury, kde zacina sklizen jablek. Potrebuji zmenu, nemohl bych jit hned k nejakemu pacientovia a navíc tam mam spicha s mymi velmi dobrymi ceskymi prateli, které jsem potkal na NZ. Uzasne setkani. Je co vypravet, pouto pratelstvi z Noveho Zevlandu je velmi silne. Puvodne jsem predpokladal, ze budu na sklizni jen par tydnu, ale nakonec sem zustal 8 tydnu a natrhal 80 tun jablek. Po dvou mesicich driny a legrace odjizdim domu, kde musim cosi poresit…

 

 

Muj poslední klient se jmenuje Alan. Prijel jsme k nemu v pulce ledna a momentalne tu stale jeste jsem(psáno v březnu). Muj pobyt  se vsak blizi milovymi kroky ke konci, dnes je to presne tri tydny do me svobody. U pacientu mi cas vzdycky strasne letel a ja si myslim, ze to je dobre. Alan byl puvodnim povolanim pravnik a před 18 mesici byl diagnostikovan s amyotrofickou laterarni sklerozou. (http://www.zbynekmlcoch.cz/info/neurologie/amyotroficka_lateralni_skleroza_priznaky_lecba_prognoza_pricina_etiologie_.html) Strasnym onemocneni nervove soustavy, které zpusobuje ochabovani svalu, tak ze clovek nehne ke konci ani malickem. Jeden z nejslavnejsich lidi, kteri trpi touto chorobou je britsky vedec Steve Hawkins, ten ma tu nemoc jiz od mladi. Vetsina lidi se vsak doziva prumerne okolo 3 let.

Alanovi dali rok, ale zda se ze jeste neumre, zivota v nem je jeste dost a i pres to v jakem je zoufalem  stavu, netrpi nejakymi depresemi  a zivot si v ramci moznosti uziva. Takze letim z domova hned rano, abych stihl byt do dvou na miste cinu, tentokrat jsem umisten v nejake Londynske ctvrti, je mi to v podstate jedno, clovek je stejne krome denodenni trihodinove pauzy uveznej stale s pacientem, takze i kdybych byl na opustenem ostrove jsem tomu rad. Vystupuju z nadrazi a dle mapky hledam Alanovu ulici, asi po dvaceti minutach docházím, ale nemuzu najit cislo domu, volam tedy Joelovi, coz je Alanuv pecovatel a ten za chvili vybiha.

Ta ulice je zvlastni, je hodne rozvetvena a propleta se jeste s jinou. Joel je ozzik, jak jinak. Vede me dovnitr  a ja poprve spatruju Alana. Pohled je to dost zoufaly, nejzoufalejsi ze všech, co jsem kdy snad videl. Alan je kostra potazena kuzi, navíc diky sve nemoci uz ani nemuze vubec mluvit, jen cosi chrci, asi jako ahoj, jak se mas, rad te poznavam, bude mi cti, kdyz mi budes utirat zadek. Jsem ponekud prekvapen, dle popisu mel mluvit a hybat zlehka jednou rukou, nic takoveho se vsak nedeje. Jako vzdy popis zdravotniho stavu byl zastaraly a neodpovidal skutecnosti. Je tam jeste anglicka pecovatelka na moji prestavku Jade. Nicmene brzo jdeme s Joelem do města, je zrovna cas pauzy, jdeme do kavarny, popijime kavu a kecame o zivote v Australii, na Novym Zelande a vubec ruzne. No predani jak ma bejt.

Samozrejme obcas padne i slovo o Alanovi, ale je cas, predani trva vyjimecne dva dny misto obvykleho jednoho, protoze Alan nemuze mluvit. Po navratu domu Joel cosi vari a krmi Alana, ten se po kazde lzici davi a dusi, navíc mu vcelku dost tecou furt sliny, takze je potreba casto otirat pusu ubrouskem. Premyslim o uteku nekam hodne daleko. Jinak Alan je vcelku dobre naladen diva se na TV, nahlas  se smeje, spis to pripomina skreky z nejakeho zombie filmu, do toho mu tecou sliny, Joel utira co muze. Ja vse tak zlehka pozoruje. Prichazi vecer, davame Alana do postele, podklada se ruzne polstari, na noc se mu na hrudnik dava detskej monitor to, aby nocni pecovatel, co chodi okolo desate, slysel jak Alan chrchla a zda jeste dycha a naklusal dyztak pomoct. Rano mejeme Alana, ten se dusi, kasle, prska, z nosu mu tece. Je to opravdu hrozny, když jsi uvedomim, ze todle vidim kazdy den, ziju v tom a nevadi mi to  a Alan je ted metr ode me a dneska se malem před myma ocima udusil, tak jsem asi blazen. Vetsina normalnich lidi by to po minute vzdala, nebo z toho mela dozivotni trauma. Ale ja uz sem asi uz nakej tim vsim deformovanej, navic je to prace, a tak se to musí brat.

Dalsi odpoledne se prochazime po centru města a pak rikam hele, co kdybychom místo na kafe sli na pivko. Ozzik s tim souhlasi a davame kazdej po trech kusech. On pry celou dobu vůbec nepil, nechce se mi tomu moc verit, obzvlaste po te, co vidim vecer na facebooku jeho opilecke fotky z celeho sveta. Joel byl opravdovy kousek, doma pracoval na zachrance, pak od Alana letel hned do CR, tak sem mu dal par typu co pit, takze rum, slivka, becher, naky ty pivka, a pak pokracoval po vychodni Evrope dal sve pivni turne s nejakejma jinejma Ozzikama. Vecer probiha stejne, Alan ji stylem, co lzicka rozmixovaneho parku dovnitr, to decilitr slin ven, ma velke problemy s polykanim, vse se musí mixovat. Pozdeji je to jiz tak neunosne,  ze se pres noc krmi takovou masinkou trubickou primo do zaludku, vyzivnejm koktejl, takze me odpada velka cast povinnosti, krmeni a vareni.

Alanuv stav se velmi zlepsuje, nekasle a nedavi se jako driv, pripada mi to jako raj na zemi. Dostali jsem odsavacku na sliny, pohodlnejsi koleckove kreslo, prodlouzeni postele a spousty jinych malickosti, které však rapidne zlepsuji Alanuv stav a pohodu. Jinak sem chodi armada ruznych lidi na pomoc, kazde rano, odpoledne a vecer zdravotni sestry dat Alikovi prasky skrz trubku v brise, pak okolo 11 rano prichazi Richard, coz je manager jedne agentury a pecovatel v jednom, skvely clovek a velky srandista, mame k sobe hodne blizko, a spolupracuje se nam opravdu vyjimecne  dobre, utahujeme si jeden z druheho a z Alana, je to nejvtipnejsi cast dne,  a vlastne jedina.  

On  byl kdysi davno namornik par let,  tak je plny pribehu z baru ruzne po svete. Richard je zastancem hesla reseni ne problem a ja mu davam za pravdu, je to opravdu uzasna osobnost a extremne vesela kopa. Odpoledne od dvou do peti prichazi Jade v době, kdy ja mam pauzu, super mlada anglicanka, vecer okolo devate prichazi cernosky mi pomoct dat Alana do postele a pak konecne o desate nocni pecovatel, kdyby v noci nebylo dobře, aby Alan mel zajistenou peci v době, kdy ja spim. Do toho prichazeji fyzioterapeuti, doktori, navstevy, jeho pritelkyne Susan. Dvere se doslova netrhnou a to je dobre, cas tady mi leti jako nikde jinde, musim casto nekam volat, spoustu veci zarizovat, je to nejlepsi skola toho, co delam, ted uz me asi maloco překvapí.  

Dorozumivame se pomoci pismenkove desticky, kde ja ukazuji na pismenka a on mrkne, ze je to treba B. Ze zacatku dost desive, dat dohromady dve slova prace na pul hodiny, ted mi jiz staci treba jen prvni pismenko a casto odhadnu, co asi tak chce, jedna se o hodne podobne veci. Nejhorsi je, když zacina nekde od prostredka a ja vubec nevim, co chce rict, to se pak musí jit do stredu problemu. Je to opravdu hrozny tajten zpusob komunikace, ale neda se nic jineho delat. Svuj PC také ovlada mrknutim oka, da se mu senzor na bryle, ktery prenasi mrk na monitor. Je na to specialni program, da se s tim docela rychle psat a treba i surfit na netu. Joel odjizdi a je to opet na me, uz si moc nepamatuji na tech prvnich par dni, vsechno splynulo v jedno, ale vim ze to bylo tezke, moc tezke a ve me to hlodalo, zavolej agenture, ze na to nemas, mas na to narok, muzou te vymenit. Ale pak sem se k tomu postavil jako chlap a rikam ne nikomu volat nebudu, ja to tady zvladnu. A jsem za to rad, sam jsem u sebe stoupnul na cene, hodne mi to dalo, snad nejvic, kde jsem kdy byl, ac si s Alanem nemuzem nic rict, vzal jsme si z neho jeho silu bojovat za zivot i v situaci, kdy clovek nehne ani poslednim clankem malicku. A to mi tady za to stoji. Vic si vazim malickosti a vim, ze zitra ja muzu bejt jako je dneska on, vse je jen rizeni jakehosi osudu, nikdy nevime dne ani hodiny. Proto uzivejme a netrapme se kazdodennimi trapnymi starostmi, ktere ve skutecnosti zadnymi problemy ani nejsou, a je potreba mit na pameti,  ze zitra, zitra  muze hrana zvonit prave tobe….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář