Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smutní klauni - 2. díl

10. 2. 2008
Joan Pope(Papezova :)) 68 let, ty rikam hovinkova lady, stale krade ze stolu ostatnim jidlo a neustale ma v plinach nadelano, takze jako nic moc:) Je docela zmatena, ma tendence si pretahovat tricko pres hlavu, takze musi mit po poprsim pasek, aby se ji v tom zabranili, protoze asi malokdo stoji o to videt, co se skryva pod trickem. Furt neco mele, obcas to dava smysl, pusobi dost vtipne, ovsem po takovejch 5 dvanactkach v kuse (smenech) mam nejvetsi chute ji zakrouti krkem nebo ji aspon vymachat hlavu v plince (pocitam, ze by ji to vlastne ani nevadilo). Chodi tam za ni jeji manzel, takova kulicka, ma skrehotavej hlas, ale sympatak jak krava. Moc se k sobe hodej, on je kulicka a ona je kulicka, pasujou k sobe jak puzzle. Proste zije s tim, ze jeho zena je docela blazen, chodi tam za ni denne, dava si s ni obed, pak si daj spolu cokoladu, mezitim Joan nekam zmizi bloudit po chodbach a vsem tlachat naky bludy, nebo tahat za ruce a rikat "come on a nebo piss off :)". Manzilek spokojene usne na kresle, kolikrat na nej tak s usmevem koukam a rikam si,  jak by se do toho blazince taky hodil, jen by si nesmel nadelavat do plenek.

 Dalsi dama je sedesatileta Tess Hawkins (Jestrabova), nejmladsi ze vsech, byvala vazacka knih a instruktorka kanoistiky. Udajne by byla schopna snad i ridit tank, zapomnela proste anglictinu a i to jak se ji. Ona nekam jde, treba za kreslo a tam se zasekne o zed a furt jde nedojde ji, ze by se mela otocit, takze kolikrat musim prijit, otocit ji a vyslat nejakym smerem. Zase jde a pak se odpikne od zdi a zas nekam jde, odrazi se tam a pak za onde.... ta jeji demence je takova vesela. Furt by nekoho objimala.  Prisaham, ze kdych chtel a mel na to cas, tak stravime v laskyplnem objeti cely den. Kazdopadne Tessa me naprosto miluje a to vic nez sveho manzela, kterej za ni pravidelne chodi a vi o tom, ale jen se tomu smeje. Jeji manzel je taky fajn typek, vubec vsichni ti pribuzni jsou dobry.  Porad se se mnou o necem bavej, tak sem rad, ze me tady neberou za nejakou priblblou pracovni silu kdesi z Ceskoslovenska jak oni stale CR nazyvaji. A muzu jim stopadesatkrat s usmevem rikat, ze sme se rozdelili pred patnacti lety furt je to stary dobry Ceskoslovensko a Praha vola Londyn jak v roce 1941...... Tess mela posledni dobou docela smulu, stale nak pada na zem, protoze se moc ci spis vubec nediva pod nohy, takze pred tydnem ji vezli do nemocnice s nastiplym zapesti a vcera sem ji nasel na zemi s nateklou tvari, jak sebou prastila a zapomela si dat tak trochu ruce pred sebe jako ochranu.

Pak tam je Connie dost smutnej pripad ona by proste chtela furt domu, chodi po chodbach nebo sedi smutne u stolu a rika, jak by chtela domu a je dost plactiva. Kdyz se ji zeptam kde bydli tak nevi, kdyz se ji zeptam, kolik ji je tak ji je 28 a jeji mama je prave ve vlaku a jede za ni. Muze prave dojist obed, ale za minutu bude tvrdit, ze tady neni nic k jidlu. Spousty z nich casto mluvi o mame, mysli si, ze jim je okolo dvaceti a jejich mame ctyricet, demence je vraci do detskych let. Realita je vetsinou takova, ze jejich mamy jsou uz bohuzel davno v pod zemi. Myslim si vsak, ze ma stale v palici, kolikrat s ni vtipkuju, mam ji rad je takova roztomila, malinka, hezka babicka. Da se s ni dobre bavit o druhe svetove valce, dobre si pamatuje, zila tou dobou ve Walesu, kterej sice nebyl tak bombardovanej jak Londyn, ale obcas tam naka ta nemecka bomba zabloudila. Nemohla pry mluvit ,kdyz se rozeznely sireny.Connie je pripad dost zoufalej, staci ji vzit za ruku na recepci, kde videla ruch na ulici a zalekne se a chce zas dovnitr a plakat u stolu.Vetsina z nas se ji snazi uklidnovat, ze ji vezmeme domu. Sedavam s ni u stolu, kecame o blbostech, obcas mi da takovej ten babickovskej pohlavek, kdyz reknu nejaky sprosty slovo. Deprese je hrozna nemoc snad jedna z nejhorsich na svete. Lepsi umrit z fleku nez mit depky takovyho kalibru, zivot je pak jedna velka beznadej a vsechno ztraci smysl a hodnotu.





 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Kaca, 26. 7. 2012 5:56

Krasne napsany!