Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z kyperského pekla - díl 3.

1. 12. 2006
Z předchozích dílů: Michal zjišťuje, že práce na Kypru není to, co měla být. Pracovat 12 hodin denně ve čtyřicetistupňovém vedru se nedá dlouho vydržet.

Již první den jsem majitelům říkal, že pracovní doba je nějaká dlouhá, a že to není podle sepsané smlouvy. Tou svoji angličtinou mi začali vysvětlovat, že se vše změní a že to bude ok. Nezměnilo se naprosto nic a hlavně bych chtěl vědět, jak by to chtěli udělat, když jim tam evidentně chyběli lidi a Lazaros měl jet v brzké době na dovolenou do Bulharska. Pracoval tam s námi ještě jeden vysloužilý kyperský policajt. No nevím, jak bych ho mohl zhodnotit, taky toho moc nenamluvil, anglicky tak nějak uměl, ale žádná sláva, kasal se, že umí ještě dalších pět jazyku. Fízl dělal od 9 do půl třetí. Jednoho slunného dne (což je na Kypru velmi vzácné :) ) pravil, že před nějakou dobou umyli za den okolo čtyřiceti aut. On, nějaký týpek za Sri Lanky a ještě kdosi. Začal jsem se děsit dne, kdy mě toto potká. Stačilo mi dvacet aut denně! Už druhý den mi začalo docházet, že jestli mám zemřít, tak je toto místo k tomu stvořené. Ale říkal jsem si - jseš ještě mladý, není čas kopat hroby. Do toho všeho mi psala Evka z Řecka, ať se na to vykašlu a přiletím za ní, že její šéf by mi určitě něco sehnal. Možná něco na stavbě nebo půjčovat na pláži šlapadla. Ani ne po týdnu a poté co jsem se znovu ozval na divnou pracovní dobu a bylo mi opět řečeno, že vše bude ok, jsem se v noci sbalil, napsal jim dopis na rozloučenou,Obrazek že nic není, jak mělo byt a že nejsem myčka aut a nechci jen tak přežívat ze dne na den (kdybych chtěl v neděli někam jet, tak sem měl smůlu, protože v neděli autobusy nejezdily). A ať se na mne nezlobí a najmou si jiného mladého sebevraha. Úplně jsem viděl, když jsem to psal, jak bude šefík zuřit a prskat, až přijde do mého pokoje, když nepřijdu do práce. Pokoj bude prázdný a vedle pitomý nefunkční televize, kterou tam na mne narafičili, abych se cejtil, jako že jsem v civilizaci, a vrzajícího větráku, najde můj dopis. Já vám to říkal několikrát Vážení, že se mnou nejednáte podle smlouvy, tak já nemůžu hrát taky fair play... Nařídil sem si budíka na jednu hodinu ráno a ve stínu palem a kaktusů, které ozařoval Měsíc a pouliční lampy, jsem se opatrně vyplížil z vesnice. Napsal jsem cestou zprávu Evce, která o tom všem samozřejmě věděla, a ta mi popřála něco moc hezkého, na co do smrti nezapomenu. Měl jsem připravený plán. Chtěl jsem se stopem dostat do Lemasolu, kde je přístav a odtud bych lodi plul za Evkou do Řecka. Zažít trochu toho dobrodružství, neletět tam jak blb letadlem. Ještě teď vidím, jak sem se tam odtamtud plížil, zpocenej jak myš, na zadech ten svůj věčnej baťoh. Asi po hodině chůze mi samo od sebe zastavilo auto. Tedy v té tmě jsem neviděl, že to bylo policejní auto! Mladý policista se mne docela dobrou angličtinou zeptal, co jsem zač, ukázal jsem pas, a kam jdu a tak. Nepřiznal jsem mu svůj status uprchlíka, ale sehrál jsem to na českého turistu dobrodruha. Řekl jsem mu, že mám namířeno do Lemasolu a on, že teď v noci je to nebezpečné, a že mě hodí k jedné dálnici, na které pak budu moct pokračovat dál. Odvezl mne asi 30 km a celou cestu jsme si o něčem povídali. Byl to prima kluk. Sloužil ve vesnici, z které jsem uprchl, určitě se mu časem doneslo, koho to vlastně vezl, v takové díře je to normální, nemají co dělat, tak drbou a drbou...no jako v Čechách. Vysadil mne asi ve tři v noci u dálnice a já se rozhodl přespat na takovém strništi. Měl jsem spousty času, nikam jsem nepospíchal, jsem vlastně nezaměstnanej, nemám co ztratit, proč si trochu neužít a pak, kterej blázen by mi zastavil v noci, když ne policajt? Přikryl jsem se slámou, čehož jsem později litoval a jakž takž usnul.