Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník z cesty po Andalusii II.

D4 – Z Córdoby do Sevilly přes Arábii – 19.6. – neděle
Zatměné okenice „dobrá věc“ jak říká Elinka, která by spala minimálně do 10, kdybychom jí nedali budíček už v devět. Posnídali jsme v hotelu, zabalili zavazadla a přesunuli se do garáže.
V garáži našeho hotelu Maestre je docela málo místa, což právě zjistily 2 Angličanky, které se marně snažily vyjet. Situaci jsem odborně očíhnul a udělil jim pár dobrých rad zkušeného řidiče, který má za sebou více jak půl miliónu kilometrů bez nehody. Nechtěl jsem se jim úplně vecpat do auta, proto jsem jim řekl, ať se tedy dívají, jak to dělám já a naložil jsem rodinu do auta. Pak jsem profesionálním manévrem vyjel a přitom setřel modrou barvu ze dveří našeho auta o přilehlý sloup. Tímto o pár centimetrů zvětšil parkovací prostor pro budoucí návštěvníky. Lze s nadsázkou říci, že rýha byla veliká, jako celá Afrika, ale na tu, co jsem vyrobil o týden později, ještě zdaleka neměla! No ale nebudu předbíhat, jedeme dál.


Navigaci jsme naladili na Medinát al Zahara, městečko na západním předměstí Córdoby, kde se mají nacházet úžasné vykopávky arabského středověkého města; v dobách své největší slávy (950-1000) dokonce hlavního města arabského Španělska Al-Andaluz. Hned na začátku cesty jsme se pobavili ježděním přes mosty v Córdobě, kterých naštěstí není mnoho a proto jsem v této chvíli navigaci ještě nerozbil.
Vstup do areálu vykopávek a muzeí je hned na začátku městečka. Pro občany Evropské Unie je vstupné zdarma tak jako přilehlé parkoviště u návštěvnického centra. Cedule u vchodu informuje, že centrum bylo vybudované z peněz EU a je docela monstrózní, i když se zvenku tváří poměrně nenápadně. Je totiž zakopané do země, obsahuje několikapatrové muzeum, kino a také rozsáhlé sklady a pracoviště pro archeology, protože na vykopávkách se stále pracuje. Podle místních informací,od roku 1910 bylo odkryto a zrestaurováno jenom asi 10% z původních 112 hektarů, takže mají kluci opálený ještě stále co dělat.
Všechno jsme tam prošli. V muzeu jsou krásné dochované vázy, sochy, zbraně atd., ale žádné vykopávky nejsou vidět a to ani při pohledu z okna. Trik spočívá v tom, že vykopávky jsou ~2km od návštěvnického centra a nelze k nim jinak než pěšky nebo autobusem z parkoviště. Další kámen úrazu čeká na toho, kdo by snad chtěl jet na prohlídku s kočárkem = tehdejší kalifové s touto variantou rozhodně nepočítali. Proto jsme se rozdělili, já vyrazil autobusem na vykopávky a holky si hrály v klimatizovaném centru.
Vykopávky na stráni představují opravdový zážitek, speciálně když slunce krásně hřeje (ten den 40 stupňů ve stínu).  Autobus jezdí v 30 minutových cyklech a staví nad vykopávkami, což je dobré během první poloviny prohlídky. Oblast vykopávek pro turisty se dělí na část rezidenční a správní, kde jsou zbytky paláců, mešity a zahrady. Budovy mají shodné oblouky jako Mezquita v Córdobě a jsou znakem ummayovské architektury.
Vykopávky jsem víceméně prolítnul a za hoďku jsem byl zpátky vyzvednout holky v centru. Nastoupili jsme do auta a hurá směr Sevilla.

Po vjezdu na dálnici jsme se kochali pohledem na krásně kvetoucí křoví oddělující protější směr, které se takhle táhlo snad 100km v kuse.
Řízení ve Španělsku bylo pro mě osobně velkým překvapením. Čekal jsem něco jako jižní Itálii nebo Řecko a zatím na mě čekalo Německo s omezenou rychlostí na dálnici. Začínám si myslet, že řidič slečny Daisy byl Španěl. Skoro všichni kolem nás gentlemani, ohleduplní, silnice perfektní, dálnice postavené ze strukturálních fondů EU nádherné a poloprázdné. Většina křižovatek je řešena kruhovými objezdy, prostě paráda.
Podle původního plánu mělo být dalším naším stopem městečko Carmona, které je po cestě asi 30km před Sevillou. Carmona je nabušená památkami a to už od dob Julka Césara, který zde měl milence. Samozřejmě Elinka usnula 2 minuty před sjezdem do Carmony, což nás přimělo plány přehodnotit a raději pokračovat až do Sevilly, protože nepřál bych nikomu vidět a slyšet předčasně vzbuzenou Elí.
V navigaci jsme měli zadanou adresu hotelu a tentokráte je nutné ji opravdu pochválit. Dovedla nás do centra staré Sevillské židovské čtvrti, tam kam normálně auta nesmí, do zákazu vjezdu a pak na malé náměstíčko, kam se nedalo dostat jinak než tím zákazem vjezdu a kde parkovala 2 další auta nějakých místních znalých domorodců. Ideální to místo na delší parkování, 20 metrů od našeho hotelu Murillo, přímo u zdi Alcazaru a to vše zadarmo. V hotelu jsem si pro jistotu ověřil, že tam se opravdu parkovat nesmí a v okolí vlastně nikde a prý mám jet parkovat někam na placené parkoviště kilometr daleko. Tak jsme to tam nechali na další dva dny a každý večer jsme se šli pro jistotu podívat, jestli tam to naše krásné auto pořád ještě stojí.


Po ubytování v hotelu jsme vyrazili do protější restaurace nakrmit masem Elí. Zbylo i pro nás. Pak zalézt do hotelu a nevylézat před 5, protože v Seville opravdu nebyla zima.
V Seville totiž není skoro nikdy zima, průměrná roční teplota je ~20 stupňů. Sevilla je považována za hlavní město španělského jihu. Je stará 2000 let a založil ji podle pověsti Herkules. Kdo ví. Sevillou protéká stejná řeka jako Córdobou, Rio Guadalquivir. Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem se Sevilla stává jediným přístavem ve Španělsku, odkud můžou vyplouvat lodě do Nového světa a jediným přístavem, kam můžou být dováženy suroviny z Ameriky. To by od vnitrozemského města jeden nečekal.
Po siestě jsme vyrazili napříč židovskou čtvrtí ke katedrále. Zrovna tam probíhala nějaká bohulibá akce a pro normální lidi bylo zavřeno. Šli jsme se uklidnit na palačinku, kterou jsem doplnil sangrií, protože jak každý ví, sangria je španělský národní poklad. Místní ji sice moc nepijí, ale turisté jí milují.
Pokračovali jsme k řece, kde jsme se procházeli s ťapající Elinkou a fotili se před Torre del Oro, což je pěkně stará strážní věž na břehu řeky. Odtud jsme se zastávkou v nedalekém parku zamířili zpátky do centra, abychom nasytili vyhládlou Elíšu. Sevilla je město tapas a tak se necháváme snadno přemluvit od jednoho milého pána před restaurací, kam jsme měli stejně původně zamířeno. Spokojeně natapáni se vracíme ke katedrále, kde zrovna probíhá nějaká protivládní demonstrace. Že by místní odboráři také odmítali reformy?
Cestou zpátky k hotelu už neodoláme a pořizujeme Elí v jednom krámku krásné Carmen šatičky, do kterých jí hned navlékáme. Ona nám za to zatrsá Flamenco na takovém malém náměstíčku a za potlesku turistů tapajících v místní restauraci odcházíme do hotelu. Je 10 večer, konečně venku příjemně.
Na pokoji funguje internet. Já využívám náš minipočítač k udělání poznámek, Martinka následně jde rozdat a posbírat „liky“ na Facebook.


D5 – Sevilla – 20.6. – pondělí
Hned po snídani vyrážíme do centra ke katedrále. Je krátce po deváté, katedrála je otevřená a nikdo nechce žádné vstupné. To je divné, podle průvodce má být vstupné pro dva snad 15 éček. Zjišťujeme, že jsme tam moc brzo, vstupné se vybírá až po desáté. Katedrála je středobodem Sevilly a přes den projdeme ještě několikrát okolo. Vždy si při pohledu na 50 metrovou frontu lidí na vstupenky zalibujeme, jak jsme na to zase jednou vyzráli.
Sevillská katedrála je 3. největší katedrálou v Evropě (po Petrovi ve Vatikánu a Pavlovi v Londýně). Katedrála stojí na místě původní mešity, ze které zbyl jenom minaret - Giralda. Tato zvonice bývávala ve své době nejvyšší stavbou na světě (97,5 m) a dnes je symbolem Sevilly.
V katedrále jsme za hlavní zábavu vyhlásili hledání hrobky Kryštofa Kolumba. Věděli jsme, že tam někde je, jenom ne jak vypadá (ta hrobka). Našli jsme ho, nebylo to zas tak těžké. Nesou ho v sarkofágu na ramenou čtyři králové a ani jim nepřipadá těžký. Podle některých zdrojů je to tím, že v té rakvi vůbec není, protože leží někde u moře v Dominikánské republice. 


Od katedrály coby dup a spolu s ní zapsán na seznamu UNESCO je Alcazar. Poctivý čtenář našeho vyprávění ví, že Alcazar je maurský palác, tento je ale lepší než většina těch ostatních, protože má přízvisko „královský“. Postaven byl na ruinách maurského paláce Pedrem I. Kastilským. Pak tu bydleli různí králové, podepisovala se zde dohoda k ukončení anglo-španělské války a i jinak to má pohnutou historii, což se lze dozvědět ze zapůjčených audio-průvodců. 
Součástí Alcazaru jsou rozsáhlé zahrady a tedy ideální místo na dělání fotek Elišky. Fotíme jí v jejích Carmen šatičkách, které máme pro tento případ schované pod kočárkem. Elinka se na nás mimořádně směje a já mám radost, že vzniká nejlepší série fotek Elinky v mé fotografické kariéře. Protože japonští turisti nevědí, že Elí je z Kladna, také si jí fotí, jako by to byla španělská královská infanta. Šatičky jsou sice krásné, nejsou ale úplně ideální do místních letních teplot a tak brzy Elí zase převlékáme do něčeho lehčího. Zatímco Martinka převléká, já mažu celou tu sérii krásných fotek. Pitomec jsem si v tmavé katedrále nastavil ISO 1600 na Kryštofa a zapomněl jsem to vrátit zpátky na 100 v zahradách a tak všechny fotky byly zrnité.
Japonce po chvíli vystřídá obrovský páv, se kterým se Elí dělí o své „ňami, ňami“ sušenky.
Z Alcazaru jdeme do „Officina Turistika“, kde si bereme nějaké brožurky a informace a přes tapas bar míříme do hotelu přežít největší vedra.


Z hotelu vyrážíme už po čtvrté. Plán je jet do „Isla Magica“ jak se nazývá místní Disneyland. Ne, že by snad Elinka ve svém roce a půl dokázala plně docenit kvalitní horskou dráhu, ale já zcela jistě ano.
Isla Magica se nachází pár kilometrů od centra. Jen malou chvilku jsme zvažovali, zda vyjet autem z našeho tajného superparkoviště nebo zda se lopotit místní sockou. Autobus jednoznačně vyhrál.
Najít zastávku na autobus C3 není pro specialisty na orientační běh žádný větší problém. Cesta busem v pohodě, autobus klimatizován, v půl šesté vystupujeme na druhé straně řeky a přes most míříme ke kasám zábavního parku. Už zdálky vyhrává hudba jak na Matějské.
U kasy nás čeká šok. Ještě není hlavní sezona a tak zavírají už v sedm večer. Po menším hádání to usmlouvávám na poloviční vstupné. Pak přichází nějaká další paní, jestli mi nevadí, že sice zavírají až v sedm, ale horské dráhy končí už ve čtvrt na sedm. Grrrr, tak to teda vadí! Odcházíme rozzlobeni pryč a přesouváme se do přilehlého parku, kde lze najít i kousek trávníku. Rozbalíme si deku a blbneme s Elí. To nám vydrží asi do sedmi večer, kdy jdeme zpátky a po cestě k autobusu pozorujeme, jak se valí davy šťastných dětí z Isla Magica. 


Autobus C3 nejezdí po stejné trase tam a zpět, ale je to okružní jízda a tak si přitom prohlédneme některé části Sevilly, kam jsme zatím nešli, jako například aréna na býčí zápasy nebo Plaza de Espaňa. Vystupujeme podle rady místních a po ulici svatého Ferdinanda jdeme do centra ke katedrále. U některých restaurací stříkají rozprašovače vodu a my se rádi necháváme osvěžit proplétáním mezi stoly. V jedné stavíme na kolu. Místní číšník tam vyplazuje jazyk a prská na Elinku, která je z toho úplně u vytržení a my taky.
Jdeme do centra a začínáme hledat vhodný tapas bar na naší večeři. Zaujme nás jeden, co nabízí 5 tapas „překvapení“ za 8,50 pro dva. Protože pro nás je každé tapas překvapení, je rozhodnuto.


Po jídle se Martinka rozhodla zkontrolovat Elišce plínku. Posadila si ji na své zelené šaty, prstem zhodnotila potřebu obměny, stáhla plínku, hop, a vyskočil bobák přímo do klína na ty krásné zelené šaty. Já bych ječel, ale Martinka ne. Místo toho začala poskakovat a čistit zvlhčenými ubrousky, což ocenili návštěvníci okolních stolů považující jí mylně za cikánku snažící si přivydělat tancem. Šaty postupně změnily barvu. Já jsem si zatím vzal Elí na klín. Spolu jsme pozorovali tančící maminku a ujišťovali jsme jí, že s ní soucítíme. Po několika minutách se maminka uklidnila, posadila, zaplatili jsme, já jsem si z té prožité hrůzy objednal ještě litr sangrie na pokoj a šli jsme do hotelu prát šaty. Naštěstí hotel nebyl daleko, a i kdyby, nám maminka nikdy nesmrdí!


D6 – Ze Sevilly k moři přes Itálii – 21.6. – úterý
Budík zvoní v osm, holkám se nechce z postele a tak je musím tahat za nohy. Jim to taky nepřišlo vtipný.
Jdeme na snídani, zabalit a k našemu autu, které tam na nás 2 dni čekalo. Obezřetně hledám lísteček s pokutou nebo botičku od policistů, ale jak by se tam taky mohli dostat, když je tam zákaz vjezdu.
Naším prvním turistickým cílem dnešního dne je nedaleké městečko Santiponce a v něm vykopávky románského města Italica. Parkujeme před vchodem do vykopávek, kde nás podivný „hlídač“ skásne o jedno Euro. Vstupné do areálu vykopávek je pro EU-lidi zdarma.
Jak název Italica napovídá, město nezaložili Španělé, ale v roce 206 před Kristem římský generál Poblius Kornelius, aby měl nějaký tábor, kam by upíchnul vojáky poraněné ve válce s Hannibalem Lectrem (tím na slonech, co je pořád „ante portas“). V Italice se narodil například Hadrián, který potom odjel do Anglie stavět val. Hadrián byl také Poblius, což možná málokdo ví. V Římě v té době bylo dost populární být pobliusem.
Jdeme doporučenou trasou a po cestě se trošku s Martinkou přeme, které vykopávky jsou nejhezčí a na které už nemá cenu vůbec chodit. Nakonec dojem výrazně vylepšuje poměrně dochovaný amfiteátr, který sloužil pro 25000 diváků a byl třetím největším v celé Římské říši.
Po prohlídce vykopávek tankujeme plnou nádrž a jedeme směr Cádiz a poté na Costa de la Lutz.


Poprvé se na dálnici setkáváme s mýtným.
Logiku mýta v Andalusii jsme úplně nepochopili. Většinou není, občas někde je. Během těch 3000km, co jsme celkem najezdili, jsme platili mýtné celkem pětkrát, z toho čtyřikrát v jednom 20km úseku blízko Estepony na Costa del Sol.
Před Cádizem se cesta stáčí k moři a to znamená, že my po téměř týdnu ve Španělsku poprvé vidíme moře. Jsem pyšný na dobře naplánovanou trasu.
Náš hotel se nachází v městečku Zahara de los Atunes. Dříve to bývala rybářská víska, odkud vyráželi rybáři lovit tuňáky (atuny). Pak si někdo všiml té krásné 6 km dlouhé písečné pláže a rybáři tu už nejsou. Zato je tu pár hotelů a mezi nimi i ten náš Melia Atlantera. Strávíme tu následujících 7 nocí, a tedy máme důvod si konečně pořádně vybalit. To také děláme, ale ještě před tím se jdeme vykoupat, i když zatím jenom do hotelového bazénu. Bazén je výborný, dlouhý určitě 70 metrů a s několika integrovanými vířivkami.  Uprostřed je zapuštěný bar a podvodní barové stoličky, které si oblíbila nejvíce Elí. Po koupání jdeme tedy vybalovat a spinkat.


Okolo páté vyrážíme na mořskou pláž, která je hned u hotelu. Atlantský oceán studí a Elince se tam vůbec nechce. Opakuje „koupat, bazén“, ale my děláme, že neslyšíme a vysvětlujeme jí, že moře je vlastně taky bazén ke koupání, jen je větší než ten u hotelu. Strkáme jí do ledové vody a do jejího křiku se tváříme, jaká to je paráda. Po chvíli uznáváme porážku a jdeme znova do bazénu u hotelu, kde vydržíme do půl osmé. Elinka se učí plavat s nafukovacími ploutvičkami a nadnášivým pásem. 
Zatímco v prvních hotelech jsme měli zamluvenou pouze snídani, v tomto máme polopenzi. Po převléknutí tedy vyrážíme na večeři a jsme spokojeni. Veliký výběr formou bufetu, spousta možností co se týká masa a jeho přípravy, čerstvé ryby připravuje na přání přímo kuchař. Je jasné, že tady hlady neumřeme.
Hotel je vzdálený od centra Zahara de los Atunes asi 4km a pro večerní prohlídku bereme auto. V městečku zjišťujeme, že tam chcípnul pes a při mém parkování i jedna kočka. A pak že mají 7 životů. Snažíme se objevit, kde se schovává nějaká zábava. Nakonec končíme na dětském hřišti, u kterého jsou stroje na cvičení pro dospěláky. Podobná různá posilovací a protahovací houpadla jsou k nalezení v každé španělské vesnici a vůbec bych se nedivil, kdyby je sponzorovali daňový poplatníci EU pracující legálně v Německu. Před desátou večer odtrhujeme Elinku z houpaček a jedeme zpátky do hotelu. Zároveň se domlouváme, že to bylo super, ale do centra Zahary už znova večer nemusíme.


Součástí našeho stravovacího programu v hotelu je přístup do jedné místnosti, kde je možné si nalít zdarma alkohol podle přání. Využívám toho po dobu, po kterou snesu kritický pohled obou holek.
Před spaním upřesňujeme plán na zítra. Čeká nás totiž výlet do daleké a přitom nedaleké Anglie.


D7 – Za opicemi na Gibraltar – 22.6. – středa
V Zahaře se spinká mnohem lépe než v Seville a z postýlky se vůbec nechce. Proto na snídani přicházíme až před devátou. Snídaně je super tak jako je skoro všechno super v hotelu Melia.
Hned po snídani vyrážíme směr Gibraltar. A co na to říká wikipedia?
Gibraltar (často přezdívaný The Rock - „skála“) je zámořské území (dříve korunní kolonie) Spojeného království. Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova, v místě, které je nejblíže Africe. Tato strategická poloha umožňuje kontrolovat Gibraltarskou úžinu, tj. spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Roku 1830 se gibraltarská posádka stala formálně britskou kolonií. V letech 1967, 1976 a 2002 se konala referenda o připojení ke Španělsku, ale většina obyvatelstva je odmítla. Gibraltarská ekonomika je založená na turistice, obchodu a finančních službách. Na Gibraltaru je údajně zaregistrováno více firem, než má obyvatel. Ročně navštíví Gibraltar přes 7 milionů turistů.


A s námi to je ještě o 3 více. GPS navigace ukazuje, že od nás je to na Gibraltar 66km. Těšíme se, kudy nás zase povede, protože na mapě to vypadá o dobrých 20km dále. Zdá se, že navigace opravdu zná nějakou zkratku. Po chvilce nás stáčí z hlavní silnice na vedlejší, která se postupně zužuje na jedno auto, potom zmizí asfalt a po 15 km terénní jízdy silnice zmizí úplně. Hlasitě jí při vypínání pochválíme, otáčíme a jedeme zpátky na hlavní a potom dále podle mapy.
Po cestě míjíme městečka Tarífa, kam bychom také někdy rádi na velryby a město Al Džazíra, jak přezdíváme těžko zapamatovatelné město Algeciras. 
Na hranicích je dobré se postavit do správné fronty – je to ta vpravo – jinak lze všechny předjet tou vlevo, ale je nutné se pak nacpat do té vpravo, což se nám bez větších problémů povedlo. Jsme přeci turisti a ještě navíc Češi. Na hranici probíhá kontrola dokladů.
Jedeme do centra najít volné místo na zaparkování, což se jeví jako úkol nad naše schopnosti. Nakonec parkujeme na parkovišti poměrně blízko hranic, a tedy do centra vyrážíme pěšky s kočárkem. Z centrálního náměstíčka jdeme hlavní ulicí směrem k lanovce, která jezdí nahoru na skálu. Ulice je dost rušná, lemovaná otevřenými anglickými obchody jako Marks & Spencers, Debenhams atd. V restauracích konečně nabízí pivo v pořádných dávkách neboli pintách a k nim si lze přiobjednat krásně mastné fish & chips s hranolky a octem. Pravá Anglie. Kromě toho lze samozřejmě dostat i tapas, takže vlastně pravá Anglie uprostřed Andalusie.


Také jsme měli několikrát možnost mluvit s místními domorodci. Všichni umí výborně Anglicky i Španělsky, ale už od pohledu je jasné, jestli se doma baví nativně Španělsky nebo Anglicky. Ne, že bych byl rasista, ale lidé v centru jsou spíše Angličané, lidé na předměstí jsou spíše Španělé a podobný stereotyp lze uplatnit i na průměrnou výši výdělku.
Hlavní ulice, po které jsme šli, byla lemována různými individualitami přivydělávajícími si do klobouku bavením turistů převlekem za „něco“. Kromě takových těch obligátních Chaplinů, stříbrných a zlatých soch, římských centurionů atd. nás nejvíce zaujal pán v květináči převlečený za kytku – to bylo opravdu dokonalé, na druhém místě se umístil pán (podle hlasu spíš paní) bez hlavy (klobouk a brýle na neviditelném drátě) a na třetím místě Frankenstein zasekávající sekyru do hlavy nějaké pani ve starých hadrech. Dalším místním hitem pro fotky turistů jsou typické britské červené telefonní budky a poštovní schránky.
Tam, kde končí hlavní ulice, začíná lanovka nahoru na skálu.

Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla objevena první lebka neandrtálce ještě před objevem v německém Neanderthalu. Kdyby tomu dělali tehdy větší marketing, mohl se neandrtálec dneska jmenovat gibraltarec (nebo rocker?).
Lístky na skálu prodávají v několika kombinacích s dalšími zajímavostmi, my bereme ty základní zpáteční. Ještě jsem asi nenapsal, co je každému jasné. Na Gibraltaru se neplatí eurem, ale anglickými librami. Gibraltar rovněž vydává svojí vlastní gibraltarskou libru, resp. anglickou s vlastním obrázkem. Eura ale berou všude, jenom někde více, někde méně, v zlodějském kurzu. V tomto směru jsou u lanovky největší zloději.
Lanovka jezdí v 10 minutových intervalech, fronta je tak na 20 minut, nahoru to jede 6 minut. Při nástupu nás nutí složit kočárek a nést Elí v ruce, což by nebyl problém, pokud by pod kočárkem nebyla hromada věcí jako deka, vody, „ňami pro Elí“, plínky, ubrousky atd., a kdybych neměl přes rameno 10 kg brašnu s foťákem.  
Gibraltarská skála je známá další zajímavostí. Je to jediné místo v Evropě, kde žijí opice. Neuvěřitelné co? Já bych se vsadil, že pár volně pobíhajících opičáků jsem už potkal i v Kladně, ale nechci se hádat. Místní opice jsou ze skupiny „magot“. U lanovky jsou výstražné cedule „nekrmte opice“, „ukradnou vám foťák“ apod. 


Nahoře na skále je takový komplex budov s vyhlídkami v několika patrech, krámem se suvenýry a restaurací. U lanovky jsme opět rozložili kočárek a instalovali do něj Elí, která se hlasitě hlásila o své „ňami, ňami“. Po cestě na vyhlídku tedy Martinka vybalila Elince rohlíček, která se do něj s chutí zakousla. Pak scénka jak z planety opic. Opičák vzdálený dobrých 20 metrů ucítil Elinky rohlíček a rozhodl se ho Elince sebrat. Oněch 20 metrů překonal tak za 3-5 vteřin. Během těchto 3-5 vteřin se odehrálo následující. Já jsem stačil jednou mrknout. Martinka uviděla opičáka, že se vydal na cestu. Došlo jí, že asi ucítil Elinky ňami. Vyhodnotila, že by případná férovka s Elinkou nemusela úplně dobře dopadnout pro opičáka (asi 3x větší než Elí ve všech směrech). Vytrhla Elince rohlík z ruky. Elí stihla jednou mrknout. Martinka snědla celý suchý rohlík. Opičák zabrzdil před kočárkem a udiveně koukal, kam zmizel rohlík. Elinka udiveně koukala, kam zmizel rohlík. Probral jsem se a skočil jsem před kočárek bránit opičáka. Chtěl jsem uplatnit svoje zkušenosti s opicemi nabité v Africe. Jenže opičákovi mezitím docvaklo, že má po ptákách a odkráčel směrem k jednomu Angličanovi, kterému vzteky poškrábal nohy. Angličan křičel. Opice křičela. Elinka taky křičela („ňami, ňami“). Jen Martinka nemohla kvůli rohlíku mluvit.


Po scéně s opičákem jsme vylezli na horní vyhlídku, udělali jsme pár fotek, pozorovali pár opic a pak zase jeli lanovkou dolu. Pokyn ke složení kočárku jsme tentokrát ignorovali. Od lanovky jsme pokračovali stejnou cestou zpátky k autu. Automat na parkovišti potěšil, bral eura ve férovém kurzu.
Výjezd přes hranice z Gibraltaru byl jak zlý sen. Auta ve 4 frontách postupně se sbíhající do jedné, ve které probíhali kontroly. Na Gibraltaru se nakupuje „Duty Free“ a tak se tu kontroluje, jestli počet cigaret a objem alkoholu náhodou nepřekračuje normy slušného chování. Urazit 300 metrů pak trvá přes hodinu.
Po cestě zpátky stavíme v Al Džazíře v Carefouru nakoupit Elince čerstvé mlíčko a pár hraček na pískoviště. Přes protesty Martinky znova zapínám GPS - třeba v opačném směru to dopadne nějak lépe. Nedopadlo. Asi po 20 km odbočky končíme u zamčených vrat bez šance nějakého obchvatu a tak jedem zase nazpátek podle mapy.
Do hotelu přijíždíme po páté odpoledne. Elinka se krásně vyspinkala po cestě a tak jdeme hned do bazénu a po hodince k moři. Oproti včerejšku jsou vlny asi o metr větší, voda o stupeň chladnější a křik Elí o 20 decibelů hlasitější a to i přes speciální neoprenové plavky, které jí měly dodat pocit tepla a bezpečí. Zase prohráváme a vracíme se do hotelového bazénu, který se Elí opravdu líbí.


Po večeři jdeme do báru. Mají (tedy měli) tam krásné velké bílé kožené sedačky určitě za mnoho Euro a po našem odchodu počmárané propiskou od Elinky. Zjistili jsme to příliš pozdě. Martinky názor byl, že kožená sedačka je dobře omyvatelná, a tak se jala Elinčiny čáry máry odstraňovat vlhčenými ubrousky perfektně odzkoušenými na hnědé skvrny. Tentokrát ubrousky úplně nefungovaly, čáry rozmazaly do velkých modrých fleků, které tam jsou dodnes. Do baru jsme chodili dál, ale od příště jsme si vždy sedali někam jinam, aby to snad s námi ještě někdo nespojoval.
Elinka má dneska výročí (už je jí 20 měsíců) a tak musí ještě před spaním Martinka stihnout publikovat na svých stránkách článek sumarizující Elinčiny životní pokroky. Nosným tématem článku je, jak si Elinka perfektně osvojila rozkazovací způsob (zvednout!, podat!, přebalit!, …). Po kom to asi má? 

 

Náhledy fotografií ze složky Andalusie 2011

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tesim

teta Hana, 26. 8. 2011 21:20

se na dalsi David ma humorny zpusob psani.