Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník z cesty po Andalusii III.

29. 8. 2011

D8 – Za velrybami do Tarífy – 23.6. – čtvrtek
Hlavním lákadlem dnešního dne má být výlet lodí za delfíny a při troše štěstí i za velrybami. Než se ale za nimi vypravíme, musíme se nejprve probudit a nasnídat. Oboje nám jde velmi dobře. Po dvou nocích v hotelu zjišťujeme, že se nechá snídat i venku u bazénu a tak toho využíváme. Jídlo je tu stejné, ale mnohem lépe se zde strkají housky pro Elinku do tašky.

Autem vyrážíme stejnou cestou jako včera (bez navigace). Po cestě míjíme pole větrných elektráren. Nikdy jsem jich neviděl tolik pohromadě, jsou jich tam stovky. Některé se točí, některé se netočí, snad mi někdo někdy vysvětlí, proč když fouká vítr, tak se netočí všechny.
Další atrakcí po cestě jsou lány rozkvetlých slunečnic. Žlutě svítí, až oči přecházejí a nás napadá, že by nebylo špatné udělat fotku Elinky mezi slunečnicemi. Stavíme, když to jde, což všude nejde, protože pole ve Španělsku jsou obvykle obehnané plotem. Samozřejmě naše přání úplně nekorespondují s plány dítěte a přimět ho smát se do foťáku už je prakticky nemožné. Fotíme tedy zamračenou Elinku ignorující objektiv mezi krásnými slunečnicemi. Ani triky typu „honem podívej na tátu, na hlavě má ňami, ňami“ nezabírají. Než dofotíme, zjišťujeme, že za naším autem se vytvořila kolona. Pomyslel jsem si, jestli náhodou neblokuju silnici, ale ne, to jen závistiví Španělé, se chtějí také vyfotit v lánech rozkvetlých slunečnic. A pak přijel na traktoru sedlák se podívat, co se mu na poli děje. Na nic nečekáme, skáčeme do auta a mizíme do Tarífy.

V Lonely Planet a na internetu jsme si dopředu našli, které společnosti pořádají jaké výlety. Předvybrali jsme si společnost Turmares a teď s pomocí navigace hledáme a nacházíme její centrálu. Je přesně čtvrt na dvanáct a místní paní říká „velryby, ok, za 15 minut vyrážíte“. Jenže je potřeba ještě najít parkoviště, zaparkovat auto a dostat se do přístavu, což nakonec zvládáme, totálně propocení od běhu s Elinkou v manduce na zádech. Auto jsme zanechali osudu i s klíči v jednom pochybném parkovišti, kde už nebylo žádné volné místo, ale když tak ho někdo odstrčí a navíc máme pojištění tak co.
Loď Turmares je pro 80 pasažérů, ten den a hodinu poloprázdná. Před naloděním si Martinka preventivně šoupla dva kinedryly, což jsem vyhodnotil jako zbytečnost. Leč na moři to houpá a tak jsem asi po půl hodině škemral o další dva pro sebe.
Chvilku po vyjetí z přístavu míjíme Punta Marroquí, mys s majákem, který si přivlastňuje privilegium být nejjižnějším bodem kontinentální Evropy a to mám rád.
Jedeme asi hodinu a žádné ryby nevidíme. Houpání nabírá na intenzitě a personál začíná roznášet pytlíky. Někde je už bohužel pozdě.
Břehy Maroka jsou na dohled, když reproduktory hlásí, že sonary zaznamenaly před námi dva plejtváky myšóky.

Jak každý ví, plejtvák je druh velryby a tedy to není ryba, ale savec. Je jedním z nejrychlejších kytovců, a po plejtvákovi obrovském také je druhý největší žijící tvor na světě. Dosahuje délky téměř 27 m a hmotnosti až 75 tun. Plejtváka jsme si oblíbili natolik, že dodnes se s Martinkou doma podle něj pojmenováváme („ty myšóku“, když jsem hodný a „ty plejtváku“, když zlobím).
Za chvíli opravdu vidíme, jak velryba stříká vodu do vzduchu a je to jak z kreslených filmů. Asi 20 minut sledujeme, jak se velryby střídavě vynořují (naštěstí se musí taky občas nadechnout) a ponořují. Během toho se z repráků dozvídáme, že potkat tohoto drobka je štěstí, protože v této oblasti normálně nežije, ale pouze proplouvá z oceánu do oceánu.

Člověk by řekl, že podívaná na velryby je úžasná věc a ona taky je, ale pohled na loď nabízel spíše ponurý pohled. Asi polovina osazenstva byla bledá svírajíce snídani v pytlíku. Personál je už nestačil roznášet a tak musel lítat z přídě na záď s kýblem a mopem.
Chvíli po velrybách narážíme na skupinu delfínů. Předvádí synchronizované plavání a další triky, jsou kousek od lodi a na rozdíl od velryb se celkem snadno nechají fotit. Díváme se na ně asi půl hodiny, když to loď začne obracet zpátky do přístavu.
Celá cesta trvala 2,5 hodiny. My – zřejmě díky kinedrylu - jsme vyvázli bez újmy, pokud nepočítám, jak před Martinkou sedící chlapeček při dávení nahodil Martince nožičky brambůrky Lays s Fantou, na kterých si ze začátku plavby tak pochutnával. Elinka byla celou cestu naprosto v pohodě a unesená z rybiček. Pořád po nás chtěla „rybičky dívat“ a „ještě, ještě“ v očekávání, že to umíme nějak zařídit. Jak zmizeli delfíni, tak to zalomila mamince v náručí a šla „hají“.
Jak asi každý tuší, po cestě nám pěkně vyhládlo a hned po návratu do Tarífy jdeme do restaurace v centru na něco k snědku. V místní „pescaderii“ si dáváme tuňáka 4x jinak pro dvě osoby a je naprosto famózní. Po jídle si jdeme pro naše odřené auto, které nám samozřejmě nikdo nesebral, a pak jedeme zpátky do hotelu. Celou cestu zíváme (svádíme to na Kinedryl) a po příjezdu dáváme okamžitě 2 hoďky spánek.

Mamince se z postýlky nějak nechce a tak jdeme s Elí sami do bazénu. Maminka na nás přiběhne udělat baf asi po 20 minutách. Po koupačce jdeme všichni na večeři a po večeři jdeme na pláž.
Na pláži je nádherně a tak si říkáme, že výletů už bylo dost a další den bychom mohli strávit u moře. Ležíme na lehátkách, a zatímco nám Elinka sype písek do bot, pozorujeme úžasný západ slunce. Jsme ve stejné časové zóně jako u nás, ale o hodně více na západě a slunce tu touhle dobou zapadá hóóódně dlouho po desáté.
Po západu slunce zavítáme ještě na chvilku do báru zahnat žížu a potom s Elí do hajan.


D9 – Pláž Bolonia a bílý Vejer de La Frontera – 24.6. – pátek

Dneska spíme nezvykle dlouho do půl desáté. U snídaně u bazénu Elí objevuje novou zábavu a to je krmení ptáčků. Místní vrabci jsou poměrně drzí a tak není radno opouštět nedojedenou amoletu, pokud je úmysl se k ní ještě někdy vrátit. Elí jim hází nalámané pečivo s takovou vervou, že vrabci na ni dodnes určitě vzpomínají a zrovna tak personál hotelu.
Možná je teď ten správný čas vysvětlit něco málo o pobřeží Andalusie. Skládá se z několika různě pojmenovaných úseků. Momentálně se nacházíme u Costa de la Lutz (pláž světla), což je část pobřeží podél Atlantiku. Jedná se o pobřeží provincií Cádiz a Huelva. Jsou zde nejkrásnější pláže Španělska, ale moře bývá obvykle studenější a vlny větší. Costa de la Lutz je rájem pro surfaře (nejlepší je oblast Tarífy) a pro nezávislé cestovatele, protože turistická infrastruktura je zde nejméně rozvinutá (v porovnání s ostatními úseky). Noční život kromě Tarífy a Cádizu taky žádná pecka a tak sem jezdí i méně zahraničních turistů. Jezdí sem dost Španělů ze Sevilly, kteří to mají nejblíže. Dalšími úseky jsou Costa del Sol, Costa Tropical a Costa Almería, které jsou u Středozemního moře, ale o těch si řekneme zase až někdy jindy.
Jak jsem tedy psal, Costa de la Lutz je synonymum krásných pláží, jemný zlatý písek, mušličky, idylka. V průvodci Lonely Planet se dočítáme, že několik kilometrů směrem na východ od nás se dokonce nachází ta „nej, nej“, kde písek je bílý, jak paže Daniely a jmenuje se Bolonia. Můj plán je jasný, vezmu holky na tu super-pláž, ať si taky trochu užijou. Cesta je zase směrem Tarífa a tak opět projíždíme zahradou tisíce a jedné větrné elektrárny. Dneska se nám obzvláště krásně točí.

Po příjezdu do Bolonie vidíme nádhernou pláž a na ní jen velmi málo lidí. Obrovská písečná duna se zvedá opodál a je jasné, že jsme v tropickém ráji. Nikde nevidíme slunečníky a lehátka k pronájmu (vypadá to, že na celé Costa de la Lutz jsou jenom u našeho hotelu), ale i to je řešitelné. Před vlastním vyvalením na pláži ještě zajíždíme do místního krámku 2x2metry, kde mají srovnatelný sortiment s Tescem na Zličíně a člověk se u toho tolik nenachodí. Za nemalý peníz pořizuji rodinný slunečník a 2 slaměné rohože na pláž. Po cestě k pláži ještě trošku spekuluju s autem ve snaze zkrátit holkám cestu do ráje, ale nakonec ten slibně vypadající zákaz vjezdu se ukazuje jako špatná volba (končí v archeologickém objektu antických vykopávek) a vracíme se tedy zpátky na značené parkoviště. Po vylezení z auta nás překvapil poměrně svěží vítr, který krásně chladil a odnesl mi klobouk. Ještě větší problém nastal se slunečníkem na pláži. Bez ohledu na to, jak hluboko jsem ho zatloukl a kolika kameny ho zasypal, vždycky ulítnul. Mě větřík nevadí, ale Elí řvala jako pominutá. Zejména po tom, co jsem jí taky chtěl zatěžkat kameny, aby nám neulítla. Martinka viděla moje odhodlání setrvat, i kdyby přišel hurikán Katrína kombinován s větrem z hor a tak nasadila taktiku mlčení kombinovanou s pekelně proklínavým pohledem. Asi nemusím psát, že do vody se mnou nikdo nechtěl jít a tak jsem musel sám do fantastických surfařských vln. Když jsem vylezl po chvíli z vody a podíval se na holky, bylo mi jasné, že z opalovačky v Bolonii dneska nic nebude. Zavelel jsem tedy k ústupu do auta. No a takhle nějak neslavně skončil náš pobyt na nejkrásnější pláži Španělska.

Po návratu do hotelu jdeme do bazénu. Všechny lehátka okolo bazénu jsou už bohužel rozebraná, ale nám to nevadí a jdeme rovnou do vody. Rodinná pohodička se pomalu vrací zpátky. Po koupání jdeme na pokoj udělat si menší siestičku. Za dvě hodinky jsme zase s Elí připraveni vyrazit do bazénu, na rozdíl od maminky, která by ještě ráda pokračovala v zimním spánku. Protože se jí ale po nás moc stýská, za chvíli je u nás. 
Po koupání se jdeme převléknout a vyrážíme do nedaleké vesnice Vejer de la Fontera, bílé vesnice se starověkým centrem a klikatými uličkami v kopci, na jehož vrcholu je středověký hrad.
Nápad parkování v centru nám nevychází, není kde. Pokračujeme tedy jednosměrkou asi kilometr, až narazíme na parkovišťátko, kde necháváme auto a s kočárkem jedeme zpátky do centra. V centru je fontána, kde si Elinka vyhraje strkáním ručiček do vody. Vyšplháme k hradu a z hradeb se rozhlížíme do krajiny pod Vejerem.


Pod Vejerem se totiž nachází mis Trafalgar s majákem a mě se hned vybavili vzpomínky na moji první cestu do Anglie někdy v devadesátém osmém. Jednalo se o služební cestu a tamní hostitelé pro nás připravili kulturní zážitek, výlet do Portsmouthu a na loď Victory. Pamatuji si, jak loď měla velmi nízké stropy a tak jsme ji procházeli v permanentním předklonu a dozvídali se, jak na ní bojoval národní hrdina kapitán Horacio Nelson Mandela. Rozhodující bitva se odehrála právě u Trafalgáru.
Tehdy léta páně 1805 porazilo anglické válečné loďstvo spojenou španělsko-francouzskou válečnou flotilu. Tímto vítězstvím, v poslední velké námořní bitvě plachetnic v historii, potvrdila Británie svou námořní převahu a stala se na další století světovou námořní velmocí.
No a Nelson to nedal. Na lodi Victory jsou značky, kde ho poprvé trefila kulka, kde poprvé padnul k zemi, kde podruhé, kde ležel a kde nakonec zemřel. Teď, když to píšu, tak si dohledávám historická fakta na internetu a zaujalo mě líčení této události tak jak je zaznamenané na wikipedii. Cituji: Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona v 13:15, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Kulka zasáhla epoletu na Nelsonově levém rameni a prošla do páteře. Nelson upadl na obličej na palubu, která byla ještě potřísněna krví jeho tajemníka. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty hluboko v podpalubí. Svým kapesníkem si zakryl obličej a hodnostní označení, aby ho posádka nepoznala. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily. Těsně předtím než v 16:30 zemřel, pronesl slavná slova: "Polib mi, Hardy". Velmi dojemný příběh nezlomného přátelství. Musím si ještě někdy zjistit, co to je ta epoleta.

Nahoře na hradbách si ještě vyfotíme Elinku a pokračujeme, až se ztratíme v bílých uličkách bílé vesnice. 
O bílých vesnicích neboli „pueblos biancos“ jsme se dočítali už doma před odjezdem. Teď jsme konečně jednu navštívili. V Andalusii je jich mnoho a na internetu jsou k dohledání itineráře specializované na jejich objíždění. Typické pro ně jsou bílé zdi a červené nebo hnědé střechy jednotvárně aplikované na všechny domy ve městě. 
Nakonec ani nevíme jak, se opět ocitáme v centru, kde si dáváme pivo a pomerančové zumo. U pití vyhodnocujeme, že se nám ve Vejeru opravdu moc líbí.

Do hotelu se vracíme po osmé. Elí hlasitě tlačí v autě od Vejeru až po Zaharu a my tušíme, že to bude hustý. Nakonec to vůbec hustý nebylo a o to je to ještě horší. Zatímco já odnáším v maximálně natažených pažích Elí z auta rovnou do sprchy v pokoji, Martinka se snaží vyčistit hnědou autosedačku. Toxická plínka nesmí zůstat na pokoji a tak ji odnášíme po cestě na večeři do koše u bazénu.
Dnešní večeře byla tak dobrá, že si vysloužila o tom udělat poznámku do zápisků. Jako hlavní chod si dáváme medium rare steaky z tuňáka v množství u nás nezaplatitelném a zajídáme to fantastickou naloženou hruškou v sangrii. Ňami!
Po večeři krátký stop na sklínku a pak do pokoje uspávat Elí. Martinka obměňuje uspávací strategii, do postýlky jí umisťuje až spící po tom co usnula v naší posteli. Strategie se ujímá a stává se standardem po zbytek cesty.
Před spaním Martinka píše článek na internet o našich zážitcích a já spřádám turistické plány na zítřek. 


D10 – Cádiz a Sherry v Chérezu – 25.6. – sobota
Dlouho předtím, než má zvonit budík nastavený na ? na 8, budí nás šílený pokřik „mlýýýýýkooo, mlýýýýkoooo“ a nám je jasné, že s krásným spánkem je pro dnešek amen.
Hned po snídani vyrážíme do města Cádiz, hlavního města stejnojmenné provincie, ve které se právě nacházíme. Cádiz je vzdálený asi 80km a my se po cestě marně snažíme přesvědčit Elí, že by si mohla ještě trošku schrupnout, protože dnes nás čeká těžký den. Právě když už to vypadá, že bychom mohli uspět, přijíždíme do Cádizu a teď se zase pro změnu stejně marně snažíme Elí přesvědčit, že teď už by spát neměla.
Navigace nás dovádí do centra, kde okamžitě nacházíme prázdné parkoviště – kéž by to tak bylo všude. Kousek od parkoviště natrefíme na oficínu tourismo. Otevírají tu v 10 a tak si musíme ještě pár minut počkat, za to se odměníme mapou a asi deseti poučnými brožurkami v Angličtině popisující místa, kam se ještě během naší cesty chystáme.
Město Cádiz je nejstarší kontinuálně osídlené město v Evropě a zřejmě i na iberském poloostrově. Je to hlavní přístav španělské armády - cenná to informace pro milovníky válečných lodí.

Kolem radnice jdeme ke katedrále, kde se připravuje na zítřek procesí. Jelikož úplně nevím. co to to procesí vlastně je, zkoušel jsem se přeptat paní v turistické kanceláři, ale ta zase nechápala, co je na tom nejasného mně, protože procesí je přece procesí.
Před katedrálou si dáváme na osvěžení coca colu a pak se jdeme projít po pobřeží. Po cestě míjíme zbytky románského divadla. Pokračujeme do starého centra a po cestě kupujeme Elí krásné kloboučky za velmi levné peníze. Asi 14 dní po našem návratu domů do vlasti vidíme ty samé kloboučky prodávat „Větve“ na trhu.
Zavítáme také do mercado central, které se nachází ve starém městě. Je to tržiště plné čerstvých ryb, uzenin, zeleniny a ovoce. K dostání jsou mraky mušlí, škeblí, chobotnic, krevet a dalších potvor, které jsem nikdy neviděl a možná už ani neuvidím.
Když už máme dost Cádizu, jdeme zpátky k autu. V plánu je ještě návštěva nedalekého města Jerez de la Frontera. Cesta trvá asi 40 minut a my opět parkujeme v centru a opět hledáme místní turistickou kancelář, abychom se dozvěděli něco o městě samotném a hlavně se poinformovali o místních „sherry“ bodegách.

Město Chérez je největším městem v provincii Cádiz a pátým největším v Andalusii. Jako je Plzeň hlavní město piva, Chérez je hlavní město Sherry a to je oč tu běží. Mimochodem, Španělé pro sherry nepoužívají termín sherry ale „vino de chérez“. Termín „Sherry“ je anglikanizace Jerez, protože Angličané – na rozdíl od nás - neumí pořádně Španělsky číst. Není možné pít sherry z jiné oblasti než Chérezu, protože pak už by to nebylo „sherry“. Chrání to ochranná oblastní známka označující „Denominación de Origen“ (pro znalce vína známá zkratka D.O.).
Další zajímavostí Chérezu je to, že zde žije početná cikánská komunita „gitános“, jen o něco menší, než máme doma v Kladně. Na rozdíl od těch našich kladenských, kteří přišli ze Slovenska, ti místní sem prý dorazili v 15. století cestou z Indie přes Pákistán a Egypt a všechny tyto vlivy promítli do tance Flamenca, které prý zde někde vzniklo. A tak se dostali cikáni na seznam kulturních památek UNESCO jako ohrožený druh, který je potřeba chránit ať to stojí, co to stojí.

Zatímco taháme různé zajímavé informace z místní paní, Elíša nenápadně ukradne asi 30 prospektů lákající na místní prodejnu vybavení pro milovníky koní. Škoda pro obchod nevyčíslitelná. Elišku za její výkon odměníme šatičkami zakoupenými u stánku paní peruánské národnosti.
Také nás trápí strašný hlad a tak se jdeme natapat. Pak spěcháme na sherry exkurzi do Bodegy Tio Pepe, což je producent nejprodávanější sherry na světě.
Perfektně stíháme prohlídku od 14 hodin. Pani průvodkyně mluví slušně anglicky, prohlídka trvá 1,5 hod a slunce už pěkně pálí. Prohlídka jde přes skladiště sudů, pak se promítá film o historii bodegy a následně se jede vláčkem. V tom vedru je to docela peklo.
Během exkurze jsme zavalováni informacemi a tak se dozvídáme, že sherry se dělá pouze z bílých hroznů. Po fermentaci je víno posílené troškou brandy na nějakých 15-18% alkoholu. Nakonec bývá přislazováno. Sherry se liší od portského tím, že v portském je brandy přidáváno během kvašení, čímž se proces fermentace zastaví a zůstane zbytek cukru původně přidávaného z důvodu kvašení.
Prohlídka je zakončená degustací, která je v ceně prohlídky. Protože máme s sebou Elí v kočárku, umisťují nás k samostatnému stolu pro 6 lidí, kde už čekají připravené láhve. Martinka alkohol nepije vůbec, Elinka jen trochu a tak se musím obětovat já. Vypít 12 násobek běžné degustační dávky v určeném čase mi nepřišlo jako špatný nápad minimálně do momentu, než jsme vylezli ven a slunce mi dalo pěstí do hlavy.
Následující dvě hodiny si pamatuji jen matně. Nejdříve jsme našli katedrálu, která se nachází hned za prohlédnutou sherry bodegou. Přes siestu zavřeno. Trochu těžší bylo navézt holky do místní turistické vesničky se suvenýry, zejména když jsem někde ztratil mapu. Turistickou vesničku nacházíme, ale drží zde polední klid do 6 večer a tak si to taky pěkně schytám. Příjemnou atmosféru umocňuje utahaná Elí, která nespala už od cesty po Cádizu a ani Martinka neoceňuje moje návrhy na návštěvu místního Alcazaru s malou sherry bodegou a další ochutnávkou. Nacházíme se někde v Jerrezu, nemáme mapu, je 40 stupňů, chodíme křížem krážem, nikde nikdo a navíc moje vlastní rodina se mnou nemluví. Asi bych se zbláznil, kdyby to sherry tak perfektně nefungovalo a mě nepřipadalo všechno jako náramná sranda. Za chvíli Elinka usnula, a my jsme si zašli na zumo. Martinka se na chvilku uklidnila, alespoň do momentu, než jsem objevil ztracenou mapu složenou v tašce. Z toho pekla jsem úplně vystřízlivěl a dovedl holky na naše parkoviště. 

Elinka spinkala ještě v autě celou cestu do hotelu a je nutno podotknout, že naše navigace jí na to dopřála dost času, speciálně při snaze vyjet jednosměrkami z centra Chérezu. 
Po příjezdu k hotelu máme problém najít místo na parkování. Hotel umožňuje parkovat na parkovišti za závorou za 11 Euro na den nebo zdarma před hotelem. Problém je, že před hotelem je dost málo místa. První dny v hotelu to nebyl až takový problém. Pravda, nikdy jsem neparkoval na vyznačených místech, protože ty byly vždycky plné, ale vždy šlo se někam postavit tak, aby mohla ostatní auta projet a to bylo hlavní. Dneska to ale fakt nešlo. Kroužili jsme dokola asi 5 minut, než jsem sebral odvahu to dát těsně ke vchodu do hotelu. Problém byl, že tam stály 2 veliké plastové květináče a v nich nějaké stromy. Kdybych to dal vedle květináčů, nikdo neprojede. Jediným řešení bylo květináče trochu posunout. Zkušeným okem jsem omrknul situaci a rozhodl jsem se květináče posunout autem. Nevšiml jsem si, že jsou zaražené o vyvýšený beton. Zprvu se mi zdálo, že to jde, pak jsem si říkal, že je alespoň malinko nakloním a ono to nějak půjde. Šlo to. Zaparkoval jsem a šel jsem se podívat zblízka. Hrůza mě polila. Květináče nebyly plastové, ale kameninové a nehnuly se květináče, nýbrž se hly plechy u auta. Pocit, jako kdybych dostal pětku ve škole. Chvíli jsem přemýšlel co dál, ale nakonec jsem vymyslel, že lepší je na to nemyslet a auto jsem nechal tak jak bylo do dalšího dne. 
Náladu si jdeme spravit koupačkou do bazénu a pak k moři. Na pláži probíhá svatba, nevěsta je nádherná a ženich taky není úplně k zahození, soudě podle Martinky zvlhlého pohledu. Sledování svatební parády nás po chvíli omrzí, na rozdíl od sledování Elí, která je v tomhle ohledu ještě lepší než barevná televize.

D11 – Ronda = Alma de Andalusia – 26.6. – neděle
Budík je dnes rychlejší než „mlýýýkooo“. Budí nás už ve čtvrt na 6. Poučeni včerejším vedrem se mu chceme dnes za každou cenu vyhnout a plán je vyrazit už takhle brzy, protože nás čeká pěkně dlouhá cesta do městečka Ronda.
Elinku jsme přenesli do auta v pyžamku a pokračovala ve spinkání téměř až do Rondy. Maminka si z ní vzala příklad a tak jsem si musel po cestě povídat sám se sebou. Cesta vede podél moře přes naši známou Tarífu a Al Džazíru, proto navigaci zapínáme až někde těsně před odbočkou na Rondu, abychom to náhodou nepřejeli. Posledních 40km vede přes hory a cesta je krásně zatáčkovitá, což by byla perfektní zábava, kdyby nás pořád někdo zepředu nebrzdil, ale o to více je času kochat se výhledem do krajiny.
V Rondě jsme brzy ráno po osmé. Převlékáme Elišku do modrých peruánských šatiček a vyrážíme si prohlédnout centrum. Počasí je sice super příjemné, ale všechno je zavřené, což výrazně zrychluje prohlídku města a šetří náklady ze vstupného.

První naše cesta směřuje na most přes řeku Guadalevín, která rozděluje město na dvě části. Řeka si vyřezala městem kaňon zvaný El Tacho, jehož hloubka přesahuje 100 metrů a tedy výhled z mostu je naprosto úžasný. Právě kvůli těmto pohledům návštěva Rondy neodmyslitelně patří do většiny andaluských itinerářů. Ronda uchvátila mnoho známých osobností včetně Ernesta Hemingwaye, který zde často pobýval a v novele „Komu zvoní hrana“ dokonce nechal v Rondě naházet nacionalisty republikány do tohoto kaňonu. To nebylo od něj příliš pěkné.
Přes kaňon El Tacho v centru města vede most, který se nazývá Nový most (Puente Nuevo), protože ho za posledních 300 let nikoho nenapadlo přejmenovat.
Těsně u mostu na hraně rokle je hotel – Parador De Ronda. Je úplně na super místě a mě uchvátil už dlouho před odjezdem do Španělska při studiu katalogů cestovních kanceláří. Termín Parador označuje státem vlastněné luxusní hotely, které se nachází na těch nejlepších turistických místech, jako jsou hrady, zámky, kostely, kláštery atd.   
Z mostu jsme pokračovali do staré čtvrti zvané „La Ciudad“ a vyfotili jsme tam Elí na každém rohu. V těch modrých peruánských šatičkách s tím modrým vietnamským kloboučkem jí to totiž strašně seklo.

Cenou za náš dnešní brzký výjezd z hotelu, byla obětovaná snídaně a tak mi holky začaly naznačovat, že pokud chci mít pěkný den, měl bych urychleně začít shánět nějaké ňami, ňami. Stavíme v krásné tapasérii, kde byl sympatický starší pán, celý Fantoci. Při dotazu na jídlo mi ukázal hodinky a pak si Španělsky zaťukal na hlavu. Nakonec pro nás vymýšlí bagetu s máslem a marmeládou a v té chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že za 10 minut půjdu škemrat o další. Asi bych mohl zmínit, že Fantoci vypadal, jakoby měl problémy s chůzí. Já jsem dobrák od kosti a tak mi Martinka ani nemusela moc přemlouvat, abych mu tam odnesl talíře (seděli jsme venku). Místo aby to ocenil dědek ješitnej, ještě mi vynadal. V tu chvíli mi došlo, že si myslí, že Fantoci jsem já.

Po jídle vyrážíme na Plaza de Toros. Jdeme navštívit nejstarší býčí arénu ve Španělsku postavenou už v roce 1784. Býčí zápasy se tu konají pravidelně, ale jednou ročně se konají speciální zápasy zvané „Korida Goyesca“ unikátní tím, že se zde bojuje podle historických pravidel. O jak významnou akci se jedná svědčí fakt, že Giorgio Armani pro ni speciálně navrhuje oblečení pro toreadora.
Součástí arény je muzeum, kde se nechá o býčích zápasech mnohé dozvědět. Korida patří mezi národní kulturní symboly Španělska, i když v některých částech (např. Kanáry) je už zakázaná. Ochránci práv zvířat úplně neoceňují, když pomocní matadoři v aréně zaháknou několik pík a kopí do ramen býka, aby následně toreador ladným jedním tahem tenkého meče býka dorazil. Proto v mírumilovném Portugalsku modifikují finále a končí tím, když toreador chytne býka za rohy. Ve Španělsku se odehrává přibližně 1700 zápasů ročně a bývá při nich usmrceno asi deset tisíc býků. Kritici býčích zápasů této zábavě také vytýkají, že je dotována ze státních peněz. Příznivci na to kontrují, že národní divadlo taktéž.

Po býčí aréně se rozdělíme na dvě skupiny. Já si jdu slézt kousek do kaňonu a prohlédnout si další dva mosty přes kaňon. Holky zůstávají v zeleném parku. Nechce se jim jezdit s kočárkem po úzkých, do skály vytesaných, schodech a nelze se jim divit. Po prohlídce je nacházím v parku úplně vyděšené. Prý je sleduje nějakej ouchyl přes křoví a Martinka ho dokonce vyfotila. Podle fotky mi nepřijde nijak speciálně ouchylnej, ale nedovoluji si nesouhlasit. Každopádně když jsem přišel já, ouchyl se zalekl a zmizel a tak to všechno dobře dopadlo.
Je poledne, Rondu máme za sebou, společně jdeme k autu a vyrážíme do našeho dalšího cíle, do městečka Grazalema. Je to malé městečko na úpatí hor Sierra del Pinar a součástí přírodního parku Sierra de Grazalema, přibližně 30km vzdálené od Rondy. Grazalema taktéž patří mezi bílé vesnice a stejnojmenný přírodní park je úplnou líhní bílých vesnic.
Cesta do Grazalemi je klikatá a velmi úzká. Každé setkání s protijedoucím autem je výzvou pro řidiče, ještě že jsem si zde nemusel dělat řidičák.
Grazalema se před námi vynořila jak v pohádce. Vesnice je v horách, které se nad vesnici vypínají. Nad vesnicí je také vidět přehrada.

Projíždíme úzkými klikatými uličkami a pracně hledáme místo na zaparkování. Nakonec se vejdeme mezi dvě popelnice a jdeme něco pojíst. Jsou dvě odpoledne, když si jdeme dát naše prozatím nejlepší a nejlevnější španělské tapas.
Elinka už toho má po jídle dost a rozhodne se dělat hají. Vyrážíme tedy pomalu nazpátek stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Né že by to bylo podle navigace nejblíže, ale jistota je jistota. Po cestě chceme zastavit ve stejném Carefouru jako při cestě z Gibraltaru. Akutně potřebujeme doplnit „mlýýýýkoooo“. Na parkovišti u krámu je krásně volno a nám dochází, že ve Španělsku se asi v neděli nedělá. Po cestě zpátky se holky zase krásně v autě prospaly.
Do hotelu přijíždíme před pátou a honem se zchladit do bazénu. Po koupačce se zase dělíme na dvě skupiny. Zatímco holky si hrajou, já si jdu na hodinku zdřímnout. Před večeří stíháme ještě jednu bazénovou koupačku.
Po večeři vyrážíme na pláž udělat pár fotek Elinky při krásném světle zapadajícího slunce. Elinka se snaží, seč může, aby nám to co nejvíce zkomplikovala. 
Před půlnocí si dopisuju poznámky za posledních pár dní. Martinka trpělivě čeká na počítač, aby mohla rozdat a sklidit pár lajků na FB (Facebook pro ignoranty) za fotky Elinky na pláži.

D12 – Na pláží v Zahaře – 27.6. – pondělí
Dnešní den jsme si naplánovali jako odpočinkový u moře, abychom si po návratu mohli vyměnit nějaké zážitky s těmi, co se jedou na 14 dní opalovat k moři. Ráno se budíme v osm a v devět po snídani spěcháme urvat ta nejlepší místa na pláži. Zabíráme si krajní slunečník v první řadě nabízející ničím nerušený výhled na moře, po simulaci cesty slunce v průběhu dne nastavujeme optimálně lehátka a s pocitem uspokojení na ně uleháme. Jsme první na pláži a také jediní po další celé dvě hodiny. Ve Španělsku se asi ráno spí.
Fouká vítr a tak je příjemně i na sluníčku. Eliška si hraje s pískem a mušlemi a po chvíli se nám ji podaří přesvědčit, aby šla s námi do moře. Teplota moře připomíná spíše Východní Německo než Španělsko, ale Elinka má svůj speciální neopren z eBaye a tak jen doufáme, že její křik nemá žádnou spojitost s teplotou vody.
Na pláži střídavě ležíme na lehátkách, hrajeme si s Elíšou na krásném zlatém písku, hrajeme si s Elíšou na lehátkách, jdeme se koupat, čteme si dovezený časopis Epocha speciál a to kontinuálně dokola asi do dvou hodin, kdy máme pocit uspokojení z dostatečného relaxu. Následně se odebereme do pokoje vyspat Elí a zaspat vedro.

Odpoledne po siestě jdeme na koupačku do bazénu a pak vyrážíme na lov fotek. Cestováním po okolí se nám zalíbilo několik zajímavých míst, kde by se mohly udělat zajímavé fotky.
První místo, kam míříme, je 14 metrů vysoká černá plechová silueta býka z profilu na jednom kopci u silnice. Po cestě jsme jich viděli několik a zdá se, že se jedná o nějaký neoficiální národní symbol Španělska, který se vyskytuje na mnoha suvenýrech, pohledech atd. Naše zvědavost „co to je?“ dospěla do takového stádia, že jsme se na to museli zeptat jedné pani prodavačky, aby nám to španělsky vysvětlila. Jedná se o osbornského býka (Toro de Osborne) a byla to původně reklama na stejnojmenné brandy a sherry z Chérezu. Figury býka stojí od poloviny dvacátého století po celém Španělsku (celkem 89). Postupem času se změnil jejich status. Sochy se staly veřejným majetkem, byly začerněny, všechny názvy upozorňující na firmu "Veterano" nebo sherry „Osborne“ byly odstraněny, a nyní je to chráněná památka zvláštního estetického a kulturního významu.

Místní osbornský býk se nacházel asi 10km od Zahary směrem na Tarífu. Když jsme v minulých dnech jezdily okolo, díval jsem se, jak se býkovi nejlépe dostat na kobylku. Nedaleko okolo vedla taková polní cesta a to bylo místo, kde jsme zaparkovali auto. Elinku jsme naložili do krosny na záda a vyrazily jsme přes takovou planinu směrem k býkovi. Dělilo nás od něj pouhých 100 metrů přes louku a já už se těšil, jak na něj budu dělat toro, toro toreadora, držíce červené tričko v ruce. Elinka se bude smát a Martinka mě bude fotit a pak se tomu ještě zasmějeme s klukama v hospodě. Jenže ta louka byla taková nějaká divná. Každý krok strašně křupal a tvrdá tráva a bodláky škrábaly do nohou. Pak jsme si všimly, že my chodíme po šnecích, milionech šneků, malých, na každé trávě, na každém stonku, všude. Bylo to jak z hororu „Šneci útočí“. Nedalo se jim nijak vyhnout, jenom je křupat. Do toho ta tvrdá tráva a já po 10 krokách tušil, že s toro je dneska konec. Nechtělo se mi ale jen tak vzdávat a tak jsem se snažil přesvědčit holky, že křupající šneci jsou prima zábava a kdy se ti to zase poštěstí si takhle pěkně zakřupat. Neuspěl jsem.

Od býka jsme zamířili zpátky směrem k našemu hotelovému městečku. Po několika kilometrech jsme uviděli náš další plánovaný cíl, balíky slámy srovnané v úhledných řadách na kopcích pod větrnými elektrárnami - idylka. To si také vyžádalo odbočku ze silnice na polní cestu. Tentokrát proběhlo vše v pohodě a fotky Elí na slámě jsme nastříleli.
V Zahaře ještě stavíme v samoobsluze Día nakoupit kefír pro Elíšu. 
Po příjezdu do hotelu jdeme na večeři a po večeři na pláž. Nacházel se tam jeden bar a tak jsme se rozhodli strávit poslední večer v Zahaře u džbánku sangrie právě v tomto baru. Byl tam krásný výhled na západ slunce a skvělé místo na přemýšlení, jaký asi bude náš další hotel, kam se už zítra přesouváme.

D13 – Ze Zahary do Almunécaru – 28.6. – úterý
Je mi smutno, dnes nás čeká odjezd už do naší poslední destinace v Andalusii, odjezd do Almu?écaru, kde strávíme posledních 9 dní dovolené. No, není to příšerný?
U snídaně na terase u bazénu naposledy krmíme ptáčky. Pak se jdeme na hodinku povalovat na pláž. Pobyt na pláži ukončujeme v momentu, kdy se nebezpečně blíží snědý pán vybírat za lehátka. Cestou zpátky do hotelu stavíme u bazénu na koupačku. Eliška má zrovna období odmítání nafukovacích rukávků, protože si myslí, že už umí plavat sama a my jí víceméně jenom zdržujeme. Musíme jí nechat několikrát pořádně vykloktat, než se nám ji podaří přesvědčit k jejich natažení.
Balení zavazadel v pokoji probíhá rychle, horší je to pak s jejich transportem do auta. Přibyla nám řada krámů včetně lahví sherry a tak musíme jít nadvakrát. 

Uděláme našemu hotelu papá a naposledy vyrážíme směr Tarífa, Al Džazíra, Gibraltar, ... Čekají nás 3 hodiny na cestě. Eliška to zalomí hned na začátku a spí krásné dvě hodiny v kuse. Budí se v momentu, kdy potřebujeme doplnit benzín a přebalit dítě, na což je nejlepší McDonald. Není nad to zkoumat duši národa přes lokální mekáčovské speciality a tak když už jsme tam, objednávám si místní speciální burger zvaný „1955“. Zřejmě bychom tam byli ještě teď, kdybychom neuměli španělsky do deseti počítat.  
Je to jedno z pro nás nejneuvěřitelnějších zjištění z celého výletu po Andalusii, míra neznalosti angličtiny u mladých lidí je neskutečná a daleko, daleko přebíjí naše české končiny (a to je co říct). 
Za další hodinku dorážíme do Almunécaru.

Městečko Almunécar leží v provincii Granada na pobřeží Costa Tropical mezi městy Nerja a Motril. Je to nejturističtější město na Costa Tropical a sehrálo nějakou důležitou roli v době občanské války (1936-1939). Almu?écar má titul města od roku 1526, kdy ho povýšil král Karlos I za zničení nájezdu Berberů (to jsou nějaký domorodci ze severní Afriky).
Náš hotel Almunécar Playa leží na hlavní ulici, která je zároveň plážovou promenádou a pláž je hned pod ní. Při ubytovávání zjišťujeme, kde se nechá parkovat. Na výběr jsou hotelové garáže za 14 euro za noc nebo venku na ulici zadarmo. Vybíráme zdánlivě levnější variantu. Tento hotel jsme také naplánovali „že si pořádně užijeme“. Bohužel moje představa užívání se ne-úplně kryje s představami zbytku rodiny. Máme stravovací program „All Inclusive“, v místním nářečí nazýván „Todo Inclusivio“. Zatímco já se v představách viděl napájet drinky na baru do ranního kuropění, Martinky představa je zumo pijící rodina sedící společně po večeři na balkóně. V jiných hotelech jsme doposud viděli řešit odlišení hostů AI barevnou páskou přes zápěstí, v tomto hotelu jsme dostali vlastní kreditní kartu, se kterou jsme všude jakoby platili. Tímto způsobem hotel umožňoval hostům vybrat jakoukoliv variantu stravovacího programu.
Je půl páté a my se rychle vybalujeme. Pak jdeme společně do hotelového bazénu a následně na procházku po promenádě podél moře. Na první pohled je veliký rozdíl mezi Zaharou a Almu?écarem. Zahara byla ospalá, neexistence promenád, turismus příliš nerozvinutý. Zde se to vaří, tisíce turistů všude, hlasitě hrající hudba, bary a restaurace praskající ve švech. V Zahaře byl krásný jemný zlatý písek, zde je pláž šedivá tvořená z hrubého písku a kamínků. Je hezká, ale není tak krásná jako na Costa de la Lutz.
Pokračujeme na konec jedné pláže a jdeme se podívat, kdy mají otevřeno ve zdejším ornitologickém parku. Zavírají už v sedm, což je tou dobou za pár minut, takže snad až někdy příště.

U večeře testuji, jak funguje místní All Inclusive. K rybičce se hodí bílé vínko a tak dávám rychlou lahvinku. Pohání mě totiž nejistota, jak dlouho to tu se mnou holky vydrží. Přece jenom Elince ještě není patnáct a mám také nějakou zodpovědnost. Po restauraci se přesouváme k jinému baru, do hotelového lobby, kde testuji chuť místní sangrie z litrového džbánku. Když jsem si šel pro Irskou kávu, holky se mnou přestaly komunikovat a odebraly se na pokoj. Tím pádem už nestihly zaznamenat, co dalšího jsem ten večer vypil a já si to bohužel taky nepamatuju…

 

Náhledy fotografií ze složky Andalusie 2011

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář